Intimate Lighting
Obsahy(1)
Jeden z významných snímků tzv. nové české vlny 60.let, který byl zařazen mezi desítku nejlepších domácích filmů všech dob. Celovečerní debut scénáristy a režiséra Ivana Passera je současně jeho jediným dlouhometrážním filmem, který natočil v tehdejším Československu. V této osobité smutné komedii se na malém městě po deseti letech setkávají dva spolužáci - hudebníci: jeden je členem oblastního symfonického orchestru, druhý to dotáhl na ředitele městské hudební školy, staví rodinnou vilku a hraje na pohřbech...
Na námětu a scénáři s Passerem spolupracovali Jaroslav Papoušek a Václav Šašek. Hlavní role zde vytvořili Karel Blažek a Zdeněk Bezušek, dále hrají mj. Věra Křesadlová a Jan Vostrčil (Černý Petr, Hoří,má panenko, Svatba jako řemen). V 70. a 80.letech musel tento snímek "odpočívat" v trezoru... Tento příběh obyčejných českých lidiček se odehrává na malém městě, kam přijíždí jako sólista na koncert amatérského symfonického orchestru bývalý spolužák ředitele místní hudební školy Karla Bambase. Na příhodách několika hodin jsou konfrontovány osudy těchto dvou konzervatoristů, kteří se setkávají po deseti letech. Jeden z nich má kariéru a krásnou přítelkyni, druhý hraje na pohřbech, staví dům, pěstuje angrešt a vychovává děti. Řeklo by se o ničem, že? Nicméně je to biják s velkým B, který představuje jediný český snímek Ivana Passera, který později natočil mnoho velkých filmů v zahraničí. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (241)
Intimní osvětlení je bezdějové, autentické a mrazivě komické. Ivan Passer, Jaroslav Papoušek a Václav Šašek dokázali scénář napěchovat mikrosituacemi, které jsou nevtíravým způsobem vtipné, zajímavé a strašidelným způsobem reálné. Vztahy mezi muži a ženami, únavné každodenní hádky o zbytečnosti, pocit, že vám život utíká mezi prsty, že byste nejraději podpálili chalupu, kde žijete, utekli někam daleko a začali znovu. Film je nasnímán ve zvláštním vesnickém bezčasí a mohl by se odehrávat kdykoli. I dnes se na vesnici dá narazit na místního idiota, který kvůli svému postižení bude lidi oslovovat špatným jménem, i dnes je rozpor mezi uměleckými ideály a životní realitou aktuální. Právě zastavení času skvěle symbolizuje finální scéna, kdy si všichni dospělí chtějí připít "dobrým vaječným koňakem", který je ale ztuhlý a neteče, a tak nehnutě stojí se zakloněnými hlavami a sledují skleničky dnem vzhůru. A hlavně: děsivá rezignace, jejímž symbolem je hlavní hrdina Bambas - nadaný hudebník, který skončil v jedné rozestavěné vilce společně s dětmi, manželkou a jejími rodiči, stal se ředitelem vesnické lidušky a hraje už jenom na pohřbech. Tváří se, že je to v pohodě, ale stejně z něj v opilosti vypadne, jak moc by toužil po něčem jiném, jenže s partnerkou bez fantazie to prostě nejde... Ti prostší mají jednodušší filozofii. Řídí se hláškou "já si tady sedím, poslouchám a žeru". Existuje jednodušší metafora pro smysl jejich bytí? ()
Nechcete angrešt? Ješte jeden by tady měl zbejt Kouzelná povídka Nové vlny o výletu mladého muže a jeho slečny na venkov za přítelem, který odhání slepice z garáže. Je to krásně všední a má to přesně ten humor Nové vlny. Užíval jsem si šedesátkovou autentickou atmosférou a skvělé dialogy a dobře jsem se bavil (mám asi zkrátka poetiku těchto filmů rád). Sekvence z hostiny po funusu s tancujícím ochmelkou držícím panáky by možná působila dokumentárně i dnes. Možná bych se hned pod vlivem filmu na podobnou hostinu nejradši vydal a jako výhlašený hipster bych i klidně nesl tvárnice. Líbilo se mi i třeba vytrubování slovních spojení, průvod babiček s vidlema, jak koukají na krásnou Věru Křesádlovou nebo pamatné přehazování stehýnek, u kterého jsem si taky hodně zasmál.:o Jen jsem si občas vzpomněl, že vlastně pak budu psát koment, a co to všechno má asi jako představovat, Bambas? Zprvu to může vypadat na střet městského a vesnického světa, ale návštěvníci se na venkově začnou orientovat docela rychle. Možná mi to přišlo ve výsledku ze všeho nejvíce taková ironická oslava banálních věcí a obyčejného chlapského přátelství, které překonavá chladnější citové vztahy se ženami (když Petrova slečna ukazuje Petrovi nadšeně kočku, napomene ji a omluva ji, že je ještě mladá...tak si slečna si ve výsledku lépe pokecá s vesnickým bláznem, který Věru Křesadlovou osloví Věro.) Ale hlavně to pro mě byla velmi zábavná hříčka se skvělými trapno absurdními momenty jako když stará maminka, předváděla jak cvičívala (:D). Ale nejlepší je závěrečné statické čekaní, až naleze vaječňák do pusy....Dokonalý statický obraz. To jsou neděle! Na otázku jestli mám dát čtyři nebo pět si odpovídám: A dyť to máš jedno. Je pravda, že ten noční kamarádský rozhovor mi možná přišel trochu zdlouhavý. A dyť to máš jedno. ()
Jan Vostrčil byl geniální (ne)herec (škoda, že ho ve filmu není víc, je neskutečně zábavný a autentický) a některé scény jsou typicky "novovlňácky" silné a vtipné (finální přípitek je vynikající). Ale "formanovky" a (minimálně) první díl eskapád Homolkovic famílie mi přišly filmově "plnější"... 70 % ()
Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant". () (menej) (viac)
Intimní osvětlení je hlavně o (mužském)přátelství a o ztrátě (mužských)iluzí (hlavně prostřednictvím manželky)...no a taky o vztahu(lásce) mezi mužem a ženou a jeho vývoji, který je ukázán na třech párech : milenci, manželé a staří manželé. Scéna s opilými kamarády, kteří se nakonec rozhodnou vyrazit do světa a skončí u airkoŇaku je nezapomenutelná stejně jako scéna, kde ukazuje Věra Křesadlová v okně koŤata muzikantům, kteří se snaží hrát Mozarta a nějaká koŤata je vůbec nezajímají. Až se za 200 nebo 300 let budou chtít lidi podívat, jak se tady chovali muži k ženám a ženy k mužům, měli by se podívat na Intinmí osvětlení. ()
Galéria (22)
Zaujímavosti (30)
- Na obsazení role babičky měl Passer pouze 1 den - herečka, která ji měla původně hrát, nemohla ze zdravotních důvodů natáčet. (hippyman)
- Režisér Ivan Passer komentoval, že "když to jde, chci filmovou strukturu co nejvíce přiblížit struktuře hudební. V Intimním osvětlení je to především formou leitmotivů, které se opakovaně vracejí ve vizuální nebo verbální rovině. Takový je například leitmotiv slepice: trůní si v garáži, pak je přejeta, upečena a nakonec se při večeři bojuje o její stehýnko. Nebo postavy: každá jinak komentuje například svůj vztah ke stavbě baráku. Věřím, že hudba musí být zabudována již do scénáře a že ji musíte v duchu slyšet při natáčení." (NIRO)
- Film je debutem režiséra Ivana Passera, kameramana Miroslava Ondříčka a scenáristy Václava Šaška. (sud)
Súvisiace novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (viac)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (viac)
Reklama