Intimate Lighting
Obsahy(1)
Jeden z významných snímků tzv. nové české vlny 60.let, který byl zařazen mezi desítku nejlepších domácích filmů všech dob. Celovečerní debut scénáristy a režiséra Ivana Passera je současně jeho jediným dlouhometrážním filmem, který natočil v tehdejším Československu. V této osobité smutné komedii se na malém městě po deseti letech setkávají dva spolužáci - hudebníci: jeden je členem oblastního symfonického orchestru, druhý to dotáhl na ředitele městské hudební školy, staví rodinnou vilku a hraje na pohřbech...
Na námětu a scénáři s Passerem spolupracovali Jaroslav Papoušek a Václav Šašek. Hlavní role zde vytvořili Karel Blažek a Zdeněk Bezušek, dále hrají mj. Věra Křesadlová a Jan Vostrčil (Černý Petr, Hoří,má panenko, Svatba jako řemen). V 70. a 80.letech musel tento snímek "odpočívat" v trezoru... Tento příběh obyčejných českých lidiček se odehrává na malém městě, kam přijíždí jako sólista na koncert amatérského symfonického orchestru bývalý spolužák ředitele místní hudební školy Karla Bambase. Na příhodách několika hodin jsou konfrontovány osudy těchto dvou konzervatoristů, kteří se setkávají po deseti letech. Jeden z nich má kariéru a krásnou přítelkyni, druhý hraje na pohřbech, staví dům, pěstuje angrešt a vychovává děti. Řeklo by se o ničem, že? Nicméně je to biják s velkým B, který představuje jediný český snímek Ivana Passera, který později natočil mnoho velkých filmů v zahraničí. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (241)
Intimní osvětelní jsou další výtečným příspěvekm do zlaté éry českého filmu. Zatímco Papoušek si bral v Homolcích na mušku měšťáky, Passer natočil film o zkostnatělém životě na venkově. A myslím, že český venkov 60. let, je zde vystižen reálně. Ač je film prodchnutý humorem, nedokážu se ubránit určitému depresivnímu podtextu, který vysílá. Je zde patrné jakou prázdnotu musí cítit někdo zvyklý žít naplno, když přijede do vesnice kde čas neběží, ale vleče se. Záběr kdy V. Křesadlovou míjejí babičky s hráběma je citlivě vtipný a pochmurný zároveň. A takovýchto vícesmyslných pasáží obsahuje snímek mnoho. ()
Přiznám se bez mučení, že od trojice Papoušek, Passer, Šašek jsem čekal daleko víc. Nicméně Věra Křesadlová a Jan Vostčil mé hodnocení drží pevně v rukou. Takový rodinný Homolkovský nádech, plný dětského řevu, přerušovaného mini koncertu a chvílemi až otravného smíchu. Nicméně filmová vlna, která protekla v této době Československem, má zde své nezpochybnitelné zastoupení a stejně nevyvratitelné jsou i kvality převyprávění nicotného, všedního dne, popisující setkání dvou kamarádů. ()
Film o ničem, ale zároveň o všem. Film, jehož hrdinové nejsou šťastní, ale ani nešťastní. Film, který je náladotvorný, prakticky bez příběhu, a který je veskrze banální drobnokresbou všednosti a každodennosti, a který vyniká hledáním krásy v obyčejnosti i subtilním objevování jednotlivých nuancí nudy jako takové. Což snímku Intimní osvětlení dodává zvláštní optimistický nadhled, který zcela přirozeně koexistuje s melancholickým tónem, jež je definován všudypřítomným akcentem na vážnou hudbu.... jedno je však jistý: po zhlédnutí bude mít chuť na vaječňák doslova každý. ()
Cítím se provinile. Jednu z těch největších a nejdůležitějších klasik 60kové vlny jsem si ohromně užil, jenže jen jako čistou diváckou tragikomedii. Když jsem si pak zpětně začal pročítat všechna ta skrytá podobenství a došlo mi, že jsem v podstatě ani na moment o Intimním osvětlení nepřemýšlel v nějakém hlubším kontextu, dohnal mě zmiňovaný pocit provinění. Podobný druh autorského nepochopení, které mi ale vůbec nepokazilo zážitek z filmu, je mi navíc docela cizí (když už jindy film nepochopím, tak to většinou znamená nulový zážitek). Kde je tedy chyba, to nevím. Tak či onak, na Passerův film budu vzpomínat s úsměvem a s myšlenkou, že mě pobavil tak, jako málokterý jiný film československé vlny. 8/10 ()
Galéria (22)
Zaujímavosti (30)
- Představitel Bambase, Karel Blažek, v civilu ředitel Lidové školy umění v Táboře, zemřel ještě v roce natočení na leukémii. (sud)
- Scéna domácího smyčcového kvarteta, jejíž protagonisté opravdu hrají, byla natočena na kameru, položenou na kuchyňském stole. (sud)
- Na jednom filmovom festivale vo Fínsku prišiel po premietnutí snímky za Ivanom Passerom organizátor a povedal mu: „To je neuveriteľné, vo Fínsku sa diváci v kine nikdy nahlas nesmejú." (Raccoon.city)
Súvisiace novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (viac)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (viac)
Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant". () (menej) (viac)