Letec

Rozmýšlím se, jestli 4 nebo 5*. No, než se rozhodnu tak vyložím karty na stůl. Martin Scorsese se tentokrát chopil tématu, které je pro americkou veřejnost zajímavé více než dost. Howard Hughes, nadšený filmový tvůrce, výrobce letadel, letec, business man, který byl ikonou své doby. Pro českého diváka možná zajímavý méně, ale to není důvod si tento film neužít. Scénář snímku adaptuje pouze část života. Začíná se při natáčení Pekelných andělů, kdy se HH podařilo vniknout do Hollywoodu, přes jeho pletky s Katherine Hepburn, kdy byl na vrcholu, přes pá do hlubin, v době kdy se projevila v plné síle jeho psychická choroba až po jeho lehké postavení se na nohy. To v čem MS vyniká je vizuální stránka. Přes kamerové okružní jízdy, přes nálety kolem letadel až po dobovou stylizaci působí každý záběr famózně a naprosto dokonale. Podstatné pro film takového formátu je zapotřebí solidního hereckého obsazení. Marty je starej mazák a vsadil na Lea DiCapria, který ho rozhodně nezklamal. Spolu s Cate Blanchett, Alanem Aldou či Alecem Baldwinem tvoří historii s takovou samozřejmostí a úchvatností, že je těžké se odtrhnout, a to i přes dlouhatánskou stopáž. Takových 20 minut dolů by neškodilo. (30.07.2006)

Soundtrack Howard Shore: 1. Shake That Thing - Vince Giordano and his Nighthawks Orchestra ,2. I'll Build A Stairway To Paradise - Rufus Wainwright ,3. Somebody Stole My Gal - The Original Memphis Five ,4. Fireworks - The Original Memphis Five ,5. Thanks - Bing Crosby with Jimmy Grier & His Orchestra ,6. Happy Feet - Manhattan Rhythm Kings ,7. After You've Gone - Loudon Wainwright III ,8. Moonglow - Benny Goodman ,9. I Can't Give You Anything But Love - Django Reinhardt ,10. Ain't Cha Glad - David Johansen ,11. Nightmare - Artie Shaw & His Orchestra ,12. Stardust - Vince Giordano and his Nighthawks Orchestra ,13. Do I Worry? - The Ink Spots ,14. I'll Be Seeing You - Martha Wainwright ,15. Back Beat Boogie - Harry James & His Orchestra ,16. Moonlight Serenade - Glenn Miller & His Orchestra ,17. Howard Hughes - Leadbelly , (11.05.2011)

Martin Scorsese je filmař, který se nebojí experimentovat, ale zároveň se nepouští do žádných moderních filmařských vymožeností a filmy točí příjemně postaru. Ale tentokrát po moderní technologii sáhl a natočil "Letce" - životopis podivínského renesančního Howarda Hughese. A přes skvělý herecký výkon Leonarda Di Capria i přes avizovanou poctu starému Hollywoodu (která je v malých množstvích připomenuta v každém Scorseseho filmu) je film pro mne zklamáním. A to díky jednomu důležitému prvku - scénáři. Ne že by byl špatný, ale dokáže diváka bavit 100 minut, maximálně možná 2 hodiny. Ale na 170 minut je dosti prázdný a rozvleklý, přičemž poslední hodina působí zoufale nudně a diváka nenapadá nic jiného, než si kousat nehty a v jednom kuse civět na hodiny. Kamerové záběry jsou k zalknutí nádherné, ale to mohl natočit pohlednici a ne tříhodinový film. Marty, tohle byl experiment, úlet a rozhodně ne tvůj styl - rychle odsud pryč a fofrem do normálu. 50%. (05.10.2008)

Cesty k životnímu úspěchu mohou být různé. V našem povědomí zdomácněly životní příběhy osobností bližší i vzdálenější minulosti, ale jaksi opomíjena je nepozlátkově podávaná americká oblast. Novodobá americká Atlantis - jak ji kdysi pokřtil Anatole France - je v našem prostředí pověstná rázností a dravou důrazností svých protagonistů. LETEC přibližuje zvláště významné životní okamžiky jednoho z nich. Silná, současně mimořádně rozporuplná osobnost Howarda Hughese (1905-1976) je en passant poněkud atypickým ztělesněním amerického snu, který v tomto případě začíná ne v příslovečných chudých poměrech, ale naopak z více než solidních zazobaných milionářských východisek. Na dramatičnosti to Hughesovu životu rouhodně neubírá; dá se říci, že spíše opak je pravdou. Pozoruhodná syntéza stříbrného plátna, konstruktérského prkna, pilotní kabiny, podnikatelské odpovědnosti a ojedinělé hypochondrie velmi často na pokraji psychického normálu však současně nikdy nebyla planým žvatláním, ale především skutečnou tvůrčí prací s prokazatelnými výsledky. Soukromý život v této idealistické sebestřednosti nemohl nestonat. Letadlo HERCULES, jedno z Hughesových nejdospělejších dětí, bylo ve výzbroji americké armády - pokud se dobře pamatuji na dobové zprávy - ještě v osmdesátých letech minulého století. Okouzlit ženu tak náročnou a v pravém slova smyslu emancipovanou, jakou byla geniální herečka Katherine Hepburnová, nebylo snadné. Je jasné, že vedle Spencera Tracyho byl její další životní láskou. Velký život si vyžádal i nevšední filmové zpracování. LETEC režiséra Martina Scorseeho je i není typickým hollywoodským velkovýtvorem. Hvězdná výprava a nesporné okouzlení velkým příběhem jsou víc než vyváženy zvolenou formou filmu-ságy, pro niž je důležitější téma než timing za každou cenu. Hughes je tu bez zbytečného moralizování zobrazen ve všech rozporuplnostech svého americky totálního lidství. Výborný výkon Leonarda Dicapria je však podle mého názoru přebit ještě skvostnější a propracovanější kreací Hughesovy osudové ženy v strhujícím podání Cate Blanchettové, která i tady potvrdila, že na tehdejším prahu svého zralého ženství vyzrála ve světovou herečku mimořádných kvalit. Stranou by neměl zůstat ani senátor Brewster v neméně strhujícím podání kultivovaného herectví u nás ne zcela doceňovaného Alana Aldy. Opěvovat kameru i výpravu by po tom, co jsem již o filmu napsal, bylo nošením dříví do lesa. LETEC je hlubokým, zasvěceným pohledem do nitra amerického snu. Pohledem věcným, nic nezamlčujícím, současně však pohledem uctivým a láskyplným. A pro nás nadmíru zajímavým. (18.05.2009)

Když snít svůj americký sen, tak jedině v oblacích.. Řemeslně letmý dotek filmařského nebe na křídlech okázalé výpravy, obsahově však jen uměle působící nuda - co naplat, že by se životní příběh Howarda Robarda Hughese těžko vměstnal i do desetkrát delší stopáže. A božský babyface Leo? Výstředního muže spousta profesí jsem mu začal věřit, až si nalepil jizvu zakrývající knír a když se tak člověk zpětně zamyslí nad jeho posledními deseti filmy o hodnocení v červené barvě, režisérských kapacitách a délce zásadně nad dvě hodiny, uvědomí si, že jeho výrazové prostředky se hodně opakují a ten "mám rudé oči a léky na sennou rýmu jsem si zapomněl doma" by měl už rovnou vyřadit z repertoáru. Mimochodem, vsadím se, že kdyby při rekordním letu kolem světa pouštěli Aviatora v nepřetržité smyčce místním pětihvězdičkářům, všichni už vystoupí v Paříži během prvního mezipřistání.. (04.06.2012)