Náruživosť

Zmrzačená zvířata, zmrzačené duše. Vina, trest, zodpovědnost. Nykvist jde do detailu, Bergman v dialozích do hloubky. Blízkost hercům, jejich tvářím a pocitům, navozuje dojem tíživé intimity. Režisér nás s nimi zavírá do jednoho stroze zařízeného pokoje. Nic příjemného, lézt někomu do nejniternějšího soukromí, ale stejně si budete přát zůstat vevnitř, než být venku, kde řádí vrah zvířat a nepřívětivé počasí. Ostrovní lokace pocit izolovanosti ještě podtrhují. Jsou to přitom postavy samotné, kdo si ze života dělají překážkovou dráhu. Kamkoli půjdou, vzpomínky je budou následovat. Nemožností úniku Bergman netrýzní jenom diváka, ale i herce – se svými postavami vnitřně spojené, nucené nést jejich hříchy. Herecké vsuvky, kdy herci hrají, že nehrají jsou vlastně varováním autora – nenechte se příliš pohltit. Není to snadné. 80% Zajímavé komentáře: Silas, MIMIC, murakamigirl (29.12.2011)

Film představuje bergmanovský standard. Standard - měřeno ovšem výhradně bergmanovskýma očima - lehce opotřebovaný. Mnohé z toho, co je tu řečeno, jsme již určitě slyšeli. Způsob, kterým se přechází z flirtu (byl to opravdu jen chvilkový flirt ?) mezi Andreasem a Evou do vleklého Andreova soužití s Annou, je vysvětlen velmi vnějškově (opět s ohledem na Bergmanovu dimenzi). Že se i tak jedná o vrcholné dílo mistra světové kinematografie, zůstává zřejmým. Stejně tak jako skutečnost, že kdesi v pozadí slyšíme plačící či jinak strádající autorovo srdce. Poznání, že Bergmana - právě proto, že je to Bergman - nikdy není dost, rozhodně nezarmoutí. A to i v případě NÁRUŽIVOSTI. (23.05.2011)

Mistrně natočené drama o dvou lidech , kteří se setkali v naprosto nevhodný životní okamžik..jistě, opět bergmanovské klišé, ale vždycky neotřele poznáme, že to natočil Ingmar a nikdo jiný!! K tomuto filmu rozhodně patří tradiční střídání barevných a černobílých záběrů, účelové zpomalování a samotné vstupování herců, kteří promlouvají o svých postavách. (23.11.2005)

ČESKOSLOVENSKÁ Pay-TV PREMIÉRA: MGM = 30.11.2010 - Uvedené pod podivuhodným originálnym názvom L 182 ("The film’s alternate title, L 182, refers to one of the neatly labeled, organized boxes that comprise Vergerus’s creepy photographic hobby."). (1.12.2010) (01.12.2010)

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)