Teorema

Nechápem, ako tu vcelku inteligentní ľudia dokážu písať, že ide o film ťažko uchopiteľný. Nie, tá analógia sa ani nesnaží byť skrytá, naopak je evidentná, priznaná a návodná. Prezradená je už v úvodnej scéne, a potom opakovane pri robotníckych deťoch s chlebom, otec rodiny sa pri rozlúčke zmieňuje ako bol zmenený jeho pohľad na vlastníctvo, na konci sa tam objaví aj kosák a kladivo. Filmársky roztomilé a zábavné, Pasoliniho imaginácia bola nezmerná. Obrovitý talent. Premárnený na červené hovno. Ďakujem. (13.03.2019)

Nejednoduché a dějovou strukturou komplikované dílo se na jedné straně metaforicky dotýká náboženství jako prostředku k vykoupení z prázdna, na straně druhé ukazuje, kam až toto vykoupení, potažmo nalezení smyslu k bytí, může vést. Původně zamýšlenou veršovanou formu Pasolini raději předělal do prozaického rámce, který bývá divácky přijatelnější, dle mého však v některých momentech poetistické nabývá na úkor dějového. Teoréma totiž není postavena na dialozích, nýbrž na vnitřním psychologickém dění jednajících postav. Zámožná továrnická rodina je jednoho dne poctěna návštěvou v podobě záhadného cizince. Dosud fádní životy rázem začínají nabývat vitální mízy v podobě fyzické lásky. Služka, paní domu, dcera, ale i syn jsou zataženi do spárů vykupitele (ten v sobě však z části nese i destrukční tón – božské se prolíná s ďábelským), jejich existence dostává nový rozměr. Nečekaný příchod záhy střídá návštěvníkův rychlý odchod a členové rodiny se jednotlivě musí poprat se vším novým, co jim dříve prázdné nitro neposkytovalo. Služka se navrací do vlastního rodiště, kde počne vykonávat zázraky, dcera upadne do extatického kómatu, syn pod tíhou své odlišné orientace nachází uspokojení v umění, paní domu nenaplněnou lásku k cizinci hledá v sexuálním styku s jinými mladíky a otec symbolicky uzavírá celý děj zbavením se čehokoliv materiálního (včetně šatů) a odchodem do nehostinných krajin Etny. Zdánlivé vykoupení se tak často proměňuje v sebetrýznění/obětování, které však v jednotlivých osudech vede do otevřeného konce. Pasolini mě Teorémou doslova ohromil (i když ležérnost plynutí někdy sklouzává k až statické nudě) a i kdyby již nic jiného nenatočil, jeho jméno bych rozhodně nezapomněl. (12.12.2004)

Som presvedčený o tom, že sa tento film niekomu páčiť mohol. A dokonca asi celkom početnej hŕstke homosexuálnych autistov. No pre mňa je to čistý pseudoart. Aj keď bolo pár obrazov pekných, omnoho viac nezmyselných. So scenárom to platí dvojnásobne. Ten tam vlastne ani nemusel byť. Bol to naozaj delikátny zážitok. Neviem, či sa mi viac páčili detailné zábery na zarezané rifle v mužskom rozkroku, alebo veta: autor je iba chvejúcim sa idiotom. Ani ju len nedám do úvodzoviek, ako ňou pohŕdam. (03.11.2013)

Kdyby mi někdo dopředu řekl, o čem že tenhle film bude, asi bych se na něj nikdy nepodíval. Ne proto, že by byl film vyloženě špatný – Pasolini byl opravdu velmi zvláštní režisér a jeho díla mě svým způsobem vždy něčím okouzlí (přestože nejde vyloženě o můj šálek čaje), ale já tenhle druh „filozofických“ filmů zrovna dvakrát nemusím. Každopádně Saló aneb 120 dnů sodomy na mě určitě dojem udělalo (bizarní, morbidní až zvrácené filmy - to já zas můžu), takže jsem chtěl vidět i něco jiného z jeho tvorby, když už mám několik kousků ve své sbírce. Teoréma, nebo lépe řečeno způsob jejího zfilmování, potažmo samotný scénář byl do jisté míry skutečně poučný, každopádně zároveň i hodně „zvláštní“. Ona rodinka zbohatlíků a jejich pohnuté osudy na většinu lidí určitě udělají docela velký dojem, ale mě ty postavy prostě moc sympatické nebyly. Matka ještě OK (celkem pohledná herečka, kterou hledala povyražení u mladých koloušků) – ale ten zbytek osazenstva??? Zvláště pak ta služka mi do toho všeho moc nezapadala. Takže ve finále nemůžu říct, že by šlo o špatný film, ale bohužel mi toho nedal zas až tolik, abych mu mohl já dát alespoň nadprůměrné hodnocení. (29.12.2015)

Pasolini o Teorémě řekl, že je to "báseň ve formě výkřiku zoufalství". Lépe to vystihnout nemohl a lépe tento film vystihnout nejde. Jak se vyrovnáme s tím, když něco postrádáme (nebo ani nevíme, že bychom to mohli mít, nebo že to vlbec existuje), pak to na okamžik dostaneme, sžijeme se s tím, aby nám to zase bylo odebráno? Třeba tak, jak je to znázorněno ve filmu. Obzvláště otec/továrník čtoucí L. N. Tolstého a rozhodnutý zbavit se všeho vlastnictví (včetně oblečení), který se rozhodne svou továrnu darovat jejím zaměstnancům, je dobrá dějová linie hodna zamyšlení (již úvodní "diskuse" o závěrech předání továrny - zda tím udělal z pracujících buržoazní třídu, nebo setřel rozdíl mezi vykořisťující a vykořisťovanou třídou, je zajímavá, vezmeme-li v úvahu Pasoliniho "politické" přesvědčení). (10.01.2009)