Teorema

Nejednoduché a dějovou strukturou komplikované dílo se na jedné straně metaforicky dotýká náboženství jako prostředku k vykoupení z prázdna, na straně druhé ukazuje, kam až toto vykoupení, potažmo nalezení smyslu k bytí, může vést. Původně zamýšlenou veršovanou formu Pasolini raději předělal do prozaického rámce, který bývá divácky přijatelnější, dle mého však v některých momentech poetistické nabývá na úkor dějového. Teoréma totiž není postavena na dialozích, nýbrž na vnitřním psychologickém dění jednajících postav. Zámožná továrnická rodina je jednoho dne poctěna návštěvou v podobě záhadného cizince. Dosud fádní životy rázem začínají nabývat vitální mízy v podobě fyzické lásky. Služka, paní domu, dcera, ale i syn jsou zataženi do spárů vykupitele (ten v sobě však z části nese i destrukční tón – božské se prolíná s ďábelským), jejich existence dostává nový rozměr. Nečekaný příchod záhy střídá návštěvníkův rychlý odchod a členové rodiny se jednotlivě musí poprat se vším novým, co jim dříve prázdné nitro neposkytovalo. Služka se navrací do vlastního rodiště, kde počne vykonávat zázraky, dcera upadne do extatického kómatu, syn pod tíhou své odlišné orientace nachází uspokojení v umění, paní domu nenaplněnou lásku k cizinci hledá v sexuálním styku s jinými mladíky a otec symbolicky uzavírá celý děj zbavením se čehokoliv materiálního (včetně šatů) a odchodem do nehostinných krajin Etny. Zdánlivé vykoupení se tak často proměňuje v sebetrýznění/obětování, které však v jednotlivých osudech vede do otevřeného konce. Pasolini mě Teorémou doslova ohromil (i když ležérnost plynutí někdy sklouzává k až statické nudě) a i kdyby již nic jiného nenatočil, jeho jméno bych rozhodně nezapomněl. (12.12.2004)

Minimum slov (myšlienkové pochody, úsečné rozhovory) v nadväzujúcich nádherných obrazoch plných posmutnelej nálady, sprevádza mrazivo pôsobivé Mozartovho Requiem a Moriconneho nadžezlá hudobná linka. Pasolini vytvoril podobenstvo o konfrontácii prijatia nových ideí s nenaplnenosťou dovtedajšieho žitia prostredníctvom príbehu zámožnej rodiny veľkopriemyselníka. Zdanlivý pohodový kľud naruší telegram o príchode cudzinca. Príťažlivý vzhľad neznámeho uhrančivo zapôsobí na obyvateľov domu. "Spasiteľovi" sa s prosbou o odpustenie postupne telesne odovzdajú jeden po druhom, a následne zotrvávajú v sexuálno-mystickom opojení. Všetkými smermi pôsobiaca pohoda intenzívnej lásky-milosti sa končí náhlym odchodom cudzinca. Pri rozlúčke sa jednotliví členovia domácnosti cudzincovi zverujú z prázdnoty dovtedajšieho života. Vyrovnať sa s duchovným posolstvom odídeného je pre každého iné, ale ich životy už nikdy nebudú ako predtým. Rôznorodosť skutkov vykonaných prijatím viery na príbehoch osudov jednotlivých postáv (od mystiky cez vyburcovanie k nikamnevedúcej tvorivosti k pôžitkárstvu, šialenstvu a jurodivom putovaní) ukazuje tŕnisté cesty duchovnej obrody (zmeny) a necháva interpretáciu na diváka. Film obsahuje množstvo literárnych (Tolstoj, Rimbaud) a výtvarných odkazov. Ústredná myšlienka o nahradení citovo, emočne a hodnotovo nenaplnených životov úprimne prežívanou láskou/vierou/nádejou, prelínajú metafory odľudšteného sveta - zábery továrenských hál ale najmä vyprahnutej sopečnej krajiny (tiahnuce sa celým filmom ako horúčkovitý zlý sen), naznačujúce potrebu prekonania pustatiny na ceste do iných sfér. (24.11.2005)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)

Som presvedčený o tom, že sa tento film niekomu páčiť mohol. A dokonca asi celkom početnej hŕstke homosexuálnych autistov. No pre mňa je to čistý pseudoart. Aj keď bolo pár obrazov pekných, omnoho viac nezmyselných. So scenárom to platí dvojnásobne. Ten tam vlastne ani nemusel byť. Bol to naozaj delikátny zážitok. Neviem, či sa mi viac páčili detailné zábery na zarezané rifle v mužskom rozkroku, alebo veta: autor je iba chvejúcim sa idiotom. Ani ju len nedám do úvodzoviek, ako ňou pohŕdam. (03.11.2013)

Kdyby mi někdo dopředu řekl, o čem že tenhle film bude, asi bych se na něj nikdy nepodíval. Ne proto, že by byl film vyloženě špatný – Pasolini byl opravdu velmi zvláštní režisér a jeho díla mě svým způsobem vždy něčím okouzlí (přestože nejde vyloženě o můj šálek čaje), ale já tenhle druh „filozofických“ filmů zrovna dvakrát nemusím. Každopádně Saló aneb 120 dnů sodomy na mě určitě dojem udělalo (bizarní, morbidní až zvrácené filmy - to já zas můžu), takže jsem chtěl vidět i něco jiného z jeho tvorby, když už mám několik kousků ve své sbírce. Teoréma, nebo lépe řečeno způsob jejího zfilmování, potažmo samotný scénář byl do jisté míry skutečně poučný, každopádně zároveň i hodně „zvláštní“. Ona rodinka zbohatlíků a jejich pohnuté osudy na většinu lidí určitě udělají docela velký dojem, ale mě ty postavy prostě moc sympatické nebyly. Matka ještě OK (celkem pohledná herečka, kterou hledala povyražení u mladých koloušků) – ale ten zbytek osazenstva??? Zvláště pak ta služka mi do toho všeho moc nezapadala. Takže ve finále nemůžu říct, že by šlo o špatný film, ale bohužel mi toho nedal zas až tolik, abych mu mohl já dát alespoň nadprůměrné hodnocení. (29.12.2015)