Teorema

80% - Oukej... Půjdu na to polopaticky... Máme tady nějakou továrníkovu rodinu, kterou přijede navštívit nějaký Terence Stamp a všichni se do něj zamilujou, protože je pohledný a zádumčivý. Odjede stejně nenadále, jak se zjevil a jeho absence způsobí u všech sledovaných postav osobní či osobnostní proměnu. Že se jedná o velkou metaforu náboženských, politických, či etických principů a můj popis je tedy povrchní jistě netřeba zdůrazňovat. Co se mi na Teorémě líbilo byla právě volnost, s jakou si každý divák může interpretovat to, co vidí. Vše je točeno tak, jako by byl divák tiše a osobně svědkem všech událostí. Proto mě neiritoval ani viditelný stín kameramana v jednom záběru. Pasolini prostě netlačí na pilu v žádném směru, což je od něj nezvykle milé, a skoro ležérním způsobem nám zde poeticky vypráví o dekadenci pěti postav, které políbila jakási můza a s jejím odchodem se buď nedokázali vyrovnat, nebo se s ní vyrovnali po svém. Zajímavá Morriconeho hudba s uhrančivými hereckými výkony je spolu s příjemným tempem filmu dalším kladem. Plné hodnocení nedávám, protože mě Pasolini již tradičně nepřesvědčil strkáním klasické hudby tam, kde sám narativně váhá. Mozartovo Requiem užívá jako hlavní náladový pilíř i ve scénách, kam se absolutně nehodí, a to mu já nekoupím snad ani kdybych chtěl (jsem totiž profesně deformovaný). Co mě také moc nevzalo bylo určité politické zabarvení celé té podívané, ale bez něj by to možná ani nebylo ono. A kdo ví, jestli jsem to jen špatně nepochopil... Každopádně je Teoréma výborný film, moc jsem si ho užil a rád se na něj podívám znovu! (20.10.2012)

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není. (28.08.2006)

Teoréma je napriek svojej zložitosti a zašifrovanosti symbolov relatívne divácky prístupné dielo. Môžete sa baviť aj vtedy, ak sa vám tieto metafory nebude chcieť lúštiť. Toto je podľa mňa jeho najvačší klad a v rámci staršieho európskeho artu je to pomerne ojedinelé. Môžete ho dokonca brať ako komédiu, plnú vtipných momentov, ktoré majú len tak mimochodom myšlienku. Je to ale samozrejme presne naopak. Je zaujímavé sledovať, pokiaľ o filme vopred nič neviete, akým smerom sa bude postupne uberať a neskôr sa baviť porovnávaním spôsobov, akým sa postavy budú vyrovnávať so svojim precitnutím. Náboženstvo, nezávazný sex, umelecké vyjadrenie a vzdanie sa materiálnych hodnôt, toto akoby režisér dával na rovnakú hodnotovú úroveň. Tým sa Pasolini vydal na pomerne kontroverznú cestu a čudujem sa, že inokedy tak otravná cirkev ostala tentokrát ticho (aspoň o ničom takom neviem). (15.09.2013)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Nechápem, ako tu vcelku inteligentní ľudia dokážu písať, že ide o film ťažko uchopiteľný. Nie, tá analógia sa ani nesnaží byť skrytá, naopak je evidentná, priznaná a návodná. Prezradená je už v úvodnej scéne, a potom opakovane pri robotníckych deťoch s chlebom, otec rodiny sa pri rozlúčke zmieňuje ako bol zmenený jeho pohľad na vlastníctvo, na konci sa tam objaví aj kosák a kladivo. Filmársky roztomilé a zábavné, Pasoliniho imaginácia bola nezmerná. Obrovitý talent. Premárnený na červené hovno. Ďakujem. (13.03.2019)