Oteckova sláva

Príjemný nostalgický príbeh zo spomienok na detstvo chlapca Marcela Pagnola. Ten spomína na to ako vyrastal v kruhu rodiny od narodenia až po prvé prázdniny strávené s rodinou vo vidieckom dome uprostred hôr. Pokojné rozprávanie naruší iba pár dramatických momentov. Zbytok sa nesie v láskavej atmosfére šťastného detstva plného otázok, zvedavosti uprostred milujúcej rodiny. Režisérovi sa podarilo zachytiť kľudný život na vidieku aj ruch mesta a svet detskými očami, v ktorom je najväčším dobrodružstvom lov na prepelice. Veľmi dobrá produkcia a herecké výkony doplňuje príjemná hudba Vladimira Cosmu. Vtipný postreh: Strihač sa volá Pierre Gillette. (19.10.2023)

Hlavní dětský hrdina vypadá jako vystřiženej z nějakýho podpultovýho časopisu pro pedofily, takovej bezpohlavní nažehlenej kluk, co hledá ztracený lízátko. Nicméně, kromě tohoto zásadního záporu film celkem zdařile balancuje na hranici mezi oslavnými tóny nad scenériemi Provence a přeslazeným dojímáním nad všední krásou dní. To druhý díl Maminčin zámek už tenhle balanc ustát nedokázal a zapadl hluboko do rozmělněné přeslazenosti, kterou někteří zaměňují za poetiku či snad lyriku. (23.06.2012)

„Chápu, že je rád z takového krásného úlovku, ale fotografovat se s chycenou rybou?!“ Inu, divil by se teprve pan učitel z konce 19. století, kdyby věděl, kam se onen trend focení (včetně bizarních selfie) a veřejné prezentace nejrůznějších fotek na každém kroku posune o 120 let později. :o) Jako podobně nadčasový prvek mě zaujal i problém ve výchově v souvislosti s matčiným zakazováním dítěti číst si v knize nebo časopisu v případě, že dítě ještě nechodí do školy a tedy by ještě číst „oficiálně nemělo“. Sám jsem byl kdysi svědkem takového postoje, občas o podobném názoru slyším dodnes a nikdy jsem takto směřované brždění v rozvoji gramotnosti dítěte moc nepobral. Hmm, tak se mi zdá, že jsem si v Tatínkové slávě možná našel i větší přínos, než o jaký se Yves Robert snažil, ač tyto podněty spíše beru jako doplněk navíc vedle podmanivého poetického příběhu s tématem dětství, klukovských školních let, prázdnin a jiných příhod. Celé to prostě byla moc hezká podívaná v žánru pro děti a mládež, s řadou skvělých scén ve škole, ve městě, v lese, ve skalách... a ač se rád dívám z Francie na filmy s hereckými hvězdami, stejně tak mě dokáže potěšit, když vidím skvělý (a skvěle zahraný) snímek, v němž mám tu čest naopak s převažně neznámými a neokoukanými tvářemi. Měl jsem pocit, že Philippe Caubère se pro tu roli vynalézavého a příjemného tatínka musel přímo narodit, ale vyzdvihnout musím i výkony dětských herců. [85%] (06.11.2022)

Ce n’est pas de moi que je parle, mais de l’enfant que je ne suis plus. 1) "Nemluvím o sobě, ale o dítěti, kterým už nejsem," napsal 62letý spisovatel, dramaturg a od svých 47 let člen Francouzské akademie Marcel Pagnol, když v roce 1957 dokončil La gloire de mon père. Film s obrovským citem pro věc režíroval 70letý jinak také herec, scénárista a producent Yves Robert. Souběžně natočil i pokračování: Le château de ma mère, které bylo uvedeno do kin jen o čtyři týdny později._____ 2) Filmy mi připomínají českou Babičku, jsem zvědav, zdali si tento dojem potvrdím i četbou společného vydání všech částí pod souhrnným českým názvem Jak voní tymián v překladu Evy Musilové. Už teď se těším..._____ 3) Z herců mě nejvíce oslovili, jak jinak, milí chlapci: 12letý Julien Ciamaca (Marcel) a Joris Molinas (Marcelův provensálský kamarád Lili). Pro oba to byla dosud ojedinělá herecká zkušenost. Ing. Ciamaca dnes konstruuje atomové elektrárny třetí generace; to jsou konce, věřili byste tomu?_____ 4) A závěrem trochu libozvučné francouzštiny. Autor opěvuje svou lásku ke slovům: J’avais la passion des mots ; en secret, sur un petit carnet, j’en faisais une collection, comme d’autres font pour les timbres. J’adorais “grenade, fumée, bourru, vermoulu” et surtout “manivelle” : et je me les répétais souvent quand j’étais seul, pour le plaisir de les entendre. (16.01.2015)

Marcel Pagnol a kouzelná Provence se těší u mne vždycky velké oblibě. To co platí pro jeho knihy, se dotýká bezprostředně i natočených filmů podle knižního vydání. Jeho díla svou vypravěčskou lehkostí jsou mi opravdu blízká. Mimo jiné zde více než jinde se dá říci, že nemalý podíl má na výborném filmu i režisér Yves Robert, který dokázal filmu vtisknout věrně Pagnolovu poetiku viděnou dětskýma očima. Dostal jsem inspiraci a nedá mi to, abych dnes nepřidal do pánve k zelenině hrst provensálského koření s krásnou vůní. Určitě to bude dobré a možná jako právě zhlédnutý film, z kterého sálá báječné dětství a voní levandule. (20.03.2011)