Hirošima, má láska
Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hiroshima Mon Amour
Obsahy(1)
Francouzsko - japonský film Hirošima, má láska, natočený roku 1959 francouzským režisérem Alainem Resnaisem podle scénáře spisovatelky Marguerite Durasové, patří k mezníkům moderní světové kinematografie. Je to filmová báseň (někdy se o ní píše jako o kantátě) na téma lásky a zmaru, na téma věčné síly citu a neodvratného zapomenutí. Příběh francouzské herečky, která přijela do Hirošimy natočit některé scény mírového filmu a svou předposlední noc zde strávila s Japoncem, jenž v ní evokoval čtrnáct let starou vzpomínku na tragédii její první lásky v Němci okupované Francii, je vyprávěn zcela zvláštním způsobem. Pronikavě se liší od tradičního pojetí filmové epiky a vytváří nový kanón filmově estetických norem, uplatňovaný v šedesátých letech v pracích mnoha příslušníků nových vln od francouzské až po československou. Film byl uveden mimo soutěž na MFF v Cannes 1959, kde získal Cenu FIPRESCI a Cenu Společnosti filmových a televizních spisovatelů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (96)
Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. ()
Další z pro mě takřka nehodnotitelných filmů. Nemůžu upřímně říct, že jsem si jakkoliv "užil" to sledovat, musím to brát spí jako zajímavý materiál na přemýšlení o věcech jako role užití vnitřních monologů, měnění rytmu... a tak... prostě spíš film zajímavý na přemýšlení o něm než na sledování, což není můj šálek. ()
POZOR! POZOR! POZOR! TENTO KOMENTAR JE PRUDKO YNTELYGENTNY A SRSI PRUDKOU YNTELYGENCIOU LEBO SA MI PREUKRUTNE CHCE ROZMYSLAT A TAK VYSTUDOVANE FILMOVE YNTELEGUANY /Madsbender, Bluntman, Shadwell a Tetsuo/ A MIESTNI MUSLITELIA MA OPAT BUDU MAT V ZUBOCH. Lebo pisem primitivne komentare, filmy hodnotim subjektivne /to je smrtelny hriech/ a bez akychkolvek relevantnych kriterii. Nevyvinul som ani najmensiu snahu odosobnit sa od predsudkov a pisem bez elementarnej znalosti filmovej reci, ludovo jak posledny Mongol. Navyse je to so mnou este horsie - odmietam byt filmovy teoretik-elitar, filmovu teoriu nenavidim a pochopitelne nechcem k takymto ludom patrit a nechcem mat s nimi nic spolocne. A uz davno som zahodil vzorec clovek skumajuci, pytajuci sa, premyslavy verzus filmovy konzument-diletant. Stale razim heslo vystudovany filmovy teoretik -elitar vs. laik -nedouk. Ja totiz na filmy cumim preto, aby som sa bavil, a nie preto, aby som sa xmrti ufilozofoval nad tym, medzi ktorym parom noh ma stonozka kundu a co ktorou vetou ktory mental a egomaniak presne myslel - - a presne o tom Hiroshima- Mon Amour je. Tento film nenavidim a nema pravo na zivot. Vykal, smer zumpa : 0 % ()
Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. ()
"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% ()
Galéria (36)
Fotka © Cocinor
Reklama