Vlani v Marienbade

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Přelomový, skutečně moderní film, který rozbíjí klasicky strukturovaný narativ a sebevědomě se dává všanc různým výkladům. Poskytuje záměrně matoucí a nedokonalá časová vodítka, takže prezentovaný syžet je možné upravit do mnoha fabulí. Takové dílo je nesrozumitelné pouze pro ty, kteří chtějí mít jasno, požadují jednotu výkladu a nepřistupují na to, že by smysl díla mohl být v samotné interpretační hře. Ano, je to trochu l´art pour l´art, věkem to trochu schází a zdá se to být tezovité, ale jako východisko k novému využívání potenciálu filmu, je Loni v Marienbadu nezastupitelné. (19.02.2003)

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)

Sebevíc se může mluvit o tom, jak je snímek převratný z hlediska narativu, nic moc to ale nezmění na tom, že vás nijak zásadně bavit nebude a že se ze sledování může dostavit rovnou i frustrace. Jsou snímky, které utvářely filmové dějiny, ale to nemusí znamenat, že se vám líbí. Pro mě je tenhle film jedním z takových převratných nezajímavých kusů. (03.04.2015)

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít. (28.11.2019)