Médea

Pro mě zatím suverénně nejhorší (protože mdlý) Pasolini. Jednotlivé momenty jsou samy o sobě docela zajímavé a působivé, ale jako celek ten film vůbec nefunguje, nedrží pohromadě ani neháže nějaké zvláštní myšlenky. Je sice fajn, že je velká část filmu vyprávěna téměř beze slov, ale způsob podávání příběhu byl příliš zmatený a podivný i na mě. Důsledkem těchto zvláštních strategií je to, že se ani ne dvouhodinový snímek neuvěřitelně táhne. Každopádně je třeba pochválit alespoň velmi dobrou hudbu a operní divu Mariu Callas. (30.04.2013)

Musím říct, že v několika chvílích se mi drala do hlavy slova jako "pěkný, no, ale pořád se koukám na Médeu?" A někdy před polovinou se to všechno spojilo a došlo mi, že na nic jiného než právě na Médeu není možné takto koukat a že je jen logické, jak je celý ten symbolický příběh vystavěn. -"K čemu mi to všechno je?" -"K ničemu. To je realita." --- "Tak dlouho, dokud vím, že existuji, chci trpět!" (25.10.2010)

Film Médea je vizuálně estetickou básní a poetickým opusem antické tragédie. Pier Paolo Pasolini si zvolil Eurípida, neboť právě on věřil ve svobodnou vůli člověka, a Médeu obdaroval vášní a zrazenou intimitou. Pasolini nepřestal být marxistickým idealistou, do skladby veršů zapletl sociální aspekty, kulturní rozdíly a mysticismus v kontrastu s instinkty pudu. Barbarskou zemi nalezl Pasolini v turecké Kappadokii, obzvláště v byzantském skalním městě a kostelích Göreme, a korintským hradem se stala citadela v syrském Aleppu. Kameraman Ennio Guarnieri dal estetice obrazů rozměr niterné touhy, chvění a bolesti, Kulturní rozdíly (a kultura je pevně spjatá s náboženstvím a politikou) jsou podávány v poetických výjevech ze zásadních střetů ideálů s realitou a její krvelačnou krutostí., Pasolini ten antický mysticismus proložil orientálním hedvábím, indiánským animismem, byzantskou mozaikou z křesťanské zbožnosti a vlahými večery s tirádou cikád, vsadil na nitro, intimitu. lásku se zradou a nenávistí, na zraněný vnitřní svět, Pasolini zvolil poezii, upřednostnil ji před všemi hrdinskými kousky a zpívá píseň, svou nejintimnější zkušenost s antickou tragédií. Hrdinkou poetické exprese jádra Eurípidovy hry je Médea (šarmantní Maria Callas s hlasem Rity Savagnone), dcerka kolchidského krále Aiéta a jedna z nejmocnějších čarodějnic řecké mytologie. Ach ta láska, pro kterou se vzdala úplně všeho, ach ta mužská nestálost a ten nesnesitelný pocit zrady! Mužským hrdinou je Iáson (velmi zajímavý Giuseppe Gentile s hlasem Pina Colizziho, jako chlapeček Michelangelo Masironi, jako dítě Luigi Masironi), dědic iólkského trůnu a lehkomyslný dobrodruh s touhou i předpoklady k moci. Láska je kratochvílí. Výraznější postavou je Cheirón (velmi příjemný Laurent Terzieff s hlasem Enrica Maria Salerna), ušlechtilý, moudrý kentaur, Iásonův vychovatel i jeho niterný odraz svědomí. Z dalších rolí: korintský král a milující otec nastávající Iásonovy nevěsty Kreón (Massimo Girotti), mladičká, Kreónova dcera Glauké (Margareth Clémenti), Médein zcela využitý bratr Apsyrtos (Sergio Tramonti), Iásonův strýc a uzurpátor iólského království Peliás (Paul Jabara), či kojná Médeiných dětí (Annamaria Chio). Antická tragédie Médea se v Pasoliniho rukách proměnila ve stylově estetickou poezii hlubokých niterných výjevů. Médea, tragédie je výsledkem mužské zrady i ženského utrpení. Působivý, autorsky stylový, poetický zážitek! (03.04.2021)

Predstaviteľka antickej Médey, čiže v rámci hereckého chlebíčka, ako ozaj hodne sviatočná: Mária Callasová, bola rozhodne oveľa lepšou opernou interpretkou, než povedzme teda hereckou protagonistkou, ktorá si tentoraz nastavila sotva iba jeden výraz tváre, na základe ktorej sa následne niesol i celý ostatný zvyšok tohto vskutku pomerne dosť »barbarského titulu«, tak trochu mi svojou formou pripomínajúceho Gibsonov, barbarský titul: Apocalypto; skrátka, úvodná sekvencia s «obetným baránkom», [za]pôsobila až natoľko autentickým, a k tomu i surovým spôsobom, že mi v podstate akosi priamo skazila chuť do zvyšného súbehu udalostí; zväčša sa vyznačujúceho nielen naprosto nekontrolovateľnou brutálnou stránkou, ale zároveň aj akousi chaotickejšou rovinou naprieč celkovým spracovaním, s ktorým som sa napokon vôbec nepohodol, t. j. taliansky autor ma totižto mierne vyviedol z rovnováhy, za čo mu vlastne ani extra moc neďakujem, ba práve úplne naopak; z jeho strany zaznamenávam výraznejší: 1. filmový prehrešok proti spoločenskému spolunažívaniu. • Ďalej sa už ani nemienim v tejto veci komplexnejšie vyjadrovať! • PS :  To najlepšie od P. P. Pasoliniho som zrejme už asi videl [hneď zo začiatku jeho tvorby: Accattone, Mamma Roma a pod.], keďže mám čoraz väčšieho zdania, že to bude už iba horšie?! • Na tomto človeku bolo teraz niečo strašne perverzne zvráteného... (31.12.2023)

Díky tomu, že byl Pasolini tak všestranným a mnohovrstevnatým umělcem, se dá v jeho filmech číst hodně z pro něj typických myšlenek, v tomto případě hluboký cit pro existenci a prožívání lidí minulosti a drásavý fakt, že z nich do naší moderní doby přešlo tak málo. V Tvarohu (1963) ústy Orsona Wellese slyšíme slavné věty: "Já jsem síla minulosti, jen v tradici je má láska. (...) A já, dospělý zárodek, nejsoučasnější ze současných, se potloukám a hledám bratry, kteří již nejsou." Pasolini takové zmizelé lidi hledá a nachází ve starověku, svého "bratra" nachází v Médee, odsouzené skrze sebe samu sledovat zánik její rodné země a mytického spojení přírodních sil s člověkem. Jejího světa, který se moderním Korinťanům zdá jako barbarský a čarodějnický... Pasolini ji lituje a rozumí "její duchovní krizi, její dezorientaci starověké ženy ve světe, který ignoruje vše, čemu kdy věřila." Nemůže jí nerozumět, když to samé cítí on sám. Ale "K čemu mi to všechno je? - K ničemu. To je realita." Nedá se s tím nic dělat, ale Pasolinimu přeci jen zbývá jedna možnost - může hrát roli novověkého "kentaura", vyvolávajícího podnětné pocity již zašlých a znesvěcených "kentaurů" starověkých. (09.07.2013)