Hostia večere Pána

Na jedné přednášce jsem vyslechl, že vztah severských národů k Bohu byl po dlouhou dobu významně ovlivněn velkým chladem v kostelích. Krajina tohoto filmu je chladem prostoupena a jediným zdrojem tepla, dávajícím pocítit přítomnost Boha ve světě, je láska. Hosté večeře Páně náležejí do významově a symbolicky průzračnější části Bergmanovy tvorby, odehrávají se v několika málo precizně vystavěných a nasnímaných scénách, prodchnutých chladem a tichem, v nichž lidský hlas zazní jen občas, avšak s o to větší výmluvností a působivostí. (24.08.2014)

Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. (21.04.2015)

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)

Filmové umění to je vysoké (kamera, herci - zvláště Ingrid Thulinová), ale Bergman, který sám ztratil víru, si libuje v ukazování beznaděje až příliš. Jakoby se stal apoštolem zmaru. Všechny ty jeho filmy jsou beznadějné a v podstatě depresivní. Navíc mi ani nepřipadá, že by film sděloval nějaké originální myšlenky. Bergmana jednou viděti, atraktivní a zajímavé - avšak se zálibou a opakovaně se dívati: -pro mne naprosto nepochopitelné. A ještě si neodpustím poznámku, že luterská mše, která je tu poměrně detailně ukázána, působí v úseku přijímání "katoličtějším" dojmem než ta nová, pokoncilní (NOM). (21.01.2010)