Ecce homo Homolka

Homolkovi mi vzdycky prisly jako takovy Slunce, seno, ale pojaty komorne ciste na jednu rodinku. A tenhle dil je nejzasadnejsi, i kdyz ne muj nejoblibenejsi. Film v podstate nema zadnej pribeh, mame nedeli, rodinka je v byte a dohaduje se. A takhle to je 80 minut, je to neskutecne vtipny, jedna hlaska strida druhou a herci jsou naprosto dokonaly. (09.02.2008)

Co je vlastně na téhle komedii tak cenné? Také vzhledem k další Papouškově tvorbě mám pocit, že to na začátku natáčení nevěděl ani on sám. Právě díky tomu, že tvůrčí záměr byl minimalistický - totiž převést na plátno obraz jedné reálně existující „veselé“ rodiny - vznikla víceméně bezděky komedie, která vypovídá strašně moc o lidech a době svého vzniku. --- Já tu dobu pamatuji, jsem věkem blízký sourozencům Formanovým, a nevzpomínám na ni rád. Ne, v tomto případě nejde o bolševika, nýbrž o naturalistický obraz sexuální revoluce, která tehdy probíhala nezávisle na politbyrech v celém západním světě. Hippies nadělali největší kravál, ale revoluce možná ještě zásadněji probíhala v rodinách. Tato komedie zobrazuje poslední léta existence dnes vymřelého živočicha zvaného „muž - hlava rodiny“. Všimněme si, ženy ještě bez námitek vykonávají všechny takzvané ženské práce, ale už vůči mužům ztratily jakýkoli respekt, stejně jako potomci k rodičům, mladší ke starším, a vůbec lidé k lidem. --- Homolkovi si to ještě plně neuvědomují, ale rodina už ztratila důvody existence. Ženy už mohou dobře žít bez mužů a muži bez žen, na šoustání manželství nepotřebují, a děcka koneckonců vždycky nějak vyrostou. Bytová krize u nás ještě nějaký pátek držela rodiny pohromadě (rozvedení spolu přečasto stejně museli bydlet dál), ale už tehdy bylo založeno na to, co dnes všichni uznávají: rodina a rodičovství jsou pouze jedním z řady rovnocenných způsobů existence dospělého člověka. --- Papež a já si myslíme, že je to špatně. Asi proto jsem z tohoto filmu pokaždé tak moc smutný. Takhle nějak žertovali žoldnéři mašírující k bělohorskému bojišti. (29.08.2010)

"Hergot, bábo, otevři nebo ti z těch peřin udělám Himaláje." Jsou-li Homolkovi typicky českou rodinou, tak je mi z toho trošku smutno a patrně emigruju do Vietnamu. Odtamtud se totiž lépe směje tomu buranskému řvaní a jedinečnému podpantofláctví. Samozřejmě nemůžu tvrdit, že bych se tomu občas neuchechtl, ale když jsem ještě tahal kačera po pískovišti, tak se tomu hromadně smáli mí rodiče, tety, strejdové, babičky i dědečkové a já jsem toužil dospět do chvíle, kdy mi Homolkovi otevřou dveře do světa úžasné zábavy. Nikdy se tak úplně nestalo, ale zasmát se s nimi dá. Že jo, Ludvo. (03.11.2016)

Odzbrojující Papouškovo opus magnum. Hleďme, člověk... Narozdíl od biblického citátu, v němž se má vyzdvihnout jedinečnost a velikost lidské bytosti, ukazuje nám satirický snímek Jaroslava Papouška člověka ve velmi křivém zrcadle - jako bytost nízkou, přízemní, záludnou a svým způsobem velmi primitivní. Řekl bych minimálně stylizovaný pohled do duše české středostavovské maloměšťácké rodiny (i když kdybych chtěl charakterizovat onu Homolkovic rodinu, použil bych spíše okřídlenou frázi o ,,italském manželství"). Papouškův film má sílu sociologické studie a ono ,,Nerudovské" vykreslení postaviček je přesné a typově trefné (hlavně postavu dědy v kongeniálním podání Josefa Šebánka i fyziognomicky trefně věrnou potkávám denně ve svém okolí) a jde o to postihnout ten příznakový rys maloměšťáctví a buranství. Dobře se dívejme. Takoví jsme... (28.04.2007)

No jo no, dostal jsem se k tomuhle filmu až hodně pozdě, ale dostal. Tohle je opravdu krásná ukázka české povahy. Je to smutné, ale ani po téměř padesáti letech se nic moc nezměnilo. Všichni máme plnou hubu keců, ale přitom spolu skoro nekomunikujeme. Některé hlášky jsou výborné, ale ten temný tón ke konci je celkem drsný. (26.06.2014)