Pred dažďom

Z Makedonie jsem snad ještě žádný film neviděl. I proto jsem se na tenhle kousek dost těšil. Ve svých třech povídkách pak odvyprávěl všední životy tří různých lidí, které zároveň precizně spojil do jednoho. Pakliže si dokáže představit Balkán v té nejdrsnější podobě, tak se připravte na film před deštěm. I ta příprava nicméně podle mě bude málo. (28.11.2014)

Rád si Před deštěm někdy pustím znovu, abych se přesvědčil o jeho (ne)kvalitě, ale ve finále z něj mám poměrně průměrný pocit. Fajn je rozdělění děje do tři propojených povídek, nesmírně super je jejich časová souslednost - druhá musí logicky následovat po první, třetí po druhé a zároveň první po třetí. S odstupem si však vskutku odnáším pouhý "evropská válečná filmová klasika" pocit... 70% (27.12.2020)

Působivá mozaika tří téměř existenciálních povídek, které se nakonec spojí v jedinou, přistoupíme-li na elasticitu času. Je mnoho důvodů, proč zhlédnout tenhle film. Skvělé herectví téměř všech obsazených a najmě pak Grégoira Colina, který je opravdu neodolatelný. Zajímavá hudba, ladění snímku do teplých a měkkých barev (tu a tam, pravda, až lehce se dotýkající kýče), črty makedonských povah a fatalismus jejich společenského fungování. To vše je orámováno nádhernou symbolikou deště. Hned na začátku první povídky slyšíme jednoho starého kněze, který nad vyprahlou zemí tvrdí, že bude pršet a v dálce se ozve hrom. Na déšt si ale počkáme až na samotný závěr filmu. Závěr, kdy už i divák je vyprahlý a zničený ze vší té bezvýchodnosti, neochoty domluvit se a fungovat, ze zbytečného násilí a paradoxů všech válečných konfliktů. A v tu dobu se na zem snesou konečně první kapky deště, které ochladí zdusanou a vyprahlou zem. Deště, který by mohl smýt válečné hříchy a očistit duše všech zůčastněných, stejně tak jako duši divákovu. (15.12.2009)

Děj je rozdělený na tři povídky propojené postavami, či detaily. Stranou zde jde časová souslednost, v druhé povídce jsou fotografie zobrazující závěr první povídky a třetí povídka se časově odehrává před první, ale i po druhé povídce zároveň, to naznačuje začarovaný kruh stále dokola se opakujícího násilí. Značně zmatené přechody a nejasná časová návaznost mezi jednotlivými povídkami a meditativní pojetí zabraňují silnějšímu prožitku z vyjádření válečných hrůz, který je samotnou strukturou filmu, rozděleného na tři části, nabouráván. Všechny povídky samy o sobě dávají silně emotivní zážitek, ale postrádají nějaký hlubší smysl, teprve když se spojí dohromady je na nich patrné, že se snaží vyjádřit únavu z války a přemítání , zda má život nějaký smysl. Meditativní nádech filmu navozuje především mysticky působící hudba od skupiny Anastasia. Druhá povídka odehrávající se v Londýně působí jako by nebyla přímou součástí ostatních dvou, ale pouze jejich spojovací mezičlánek možná částečně jako cizí těleso v jinak relativně sourodém celku. (27.12.2007)

Pulp Fiction nebyl jediný film, který si v devadesátém čtvrtém pohrával s časovou posloupností děje. Tady je navíc čas ohnutý, protažený skrz sebe sama, obrácený naruby a pak teprve zase napojený, takže jeho tok ztrácí směr, hoďte do něj kámen a kruhy se vám vrátí nejen zepředu, ale i zezadu a shora (viz též Kleinova lahev). To uspořádání mě tehdy i dnes fascinovalo víc než příběh samotný; dodává ještě větší váhu a osudovost všemu tomu absurdnímu řádění smrti (vratce vyvážené jedním těhotenstvím a jednou scénou ovčího porodu) v kontrastujících prostředích pravoslavného kláštera, londýnských kaváren a prostých domečků na albánsko-makedonské hranici. ****1/2 (08.12.2015)