Kandahár

Kladem i záporem filmu je jeho velká stylizovanost. Nadhled koncepce a jednoduchost vybraných sdělení vás nedonutí k přehnanému emočnímu prožitku, jehož lze tak snadno u obdobných témat docílit a který je pak laciný a nasnadě. Na druhé straně stylizovanost a zkratkovitost brání jakékoli hlubší analýze nejen popisované situace, ale i filmu samotného. Mé hodnocení do značné míry podpořila vizuální stránka filmu, který je dle mého názoru spíše než o konkrétní situaci o naději a cestě jako takové. Ve srovnání s Persepolis, jejíž předlohou je komiks, nelze nezmínit, že sdělení v Persepolis se mi zdá zralejší a promyšlenější. Obsahuje méně fatálních extrémů a tím přivádí pozornost k principům celé situace. V Kandaháru jakoby se tíže prostředí Afganistánu téměř vytrácela. (23.04.2010)

Kandahár rozhodně nemůže nechat nikoho chladným - ukazuje totiž denní realitu Afghánistánu těsně před osudným 11. zářím. Ale ani dnes není situce tamějších obyvatel o moc růžovější. Film ale nehodnotí, nepoukazuje na problematickou mezinárodní politickou situaci - až syrově dokumentární kamerou "pouze" zachycuje strasti obyčejných lidí, kteří se musí skrývat, ať už za búrkou nebo falešným plnovousem. A Taliban není jediným (i když hlavním) zdrojem všudypřítomného nebezpečí. Zrovna tak to může být voda z řeky. A nebo dětská panenka. (05.09.2007)

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)

Chvíli se film tváří jako dokument, potom vybalí svůj letmo načrtnutý příběh cesty za sestrou a skončí nečekaně "před koncem". Z některých scén mám rozporuplné pocity; třeba s útěkěm ženy před ležícím kostlivcem v poušti. Film působí nekonzistentně, ale na druhou stranu má relativně velkou výpovědní hodnotu a nabízí spoustu zajímavých situací. (03.04.2008)

Když chceš hrozně moc natočit aktivistický dokument o tom jak těžký je život v Avghanistánu, ale máš pocit, že jako dokument to neosloví moc lidí a tak to celé navlíkneš jako hraný film.. Akorát toho o hraném filmu moc nevíš a tak celé tvé snažení ve výsledku působí jako zdlouhavá pruda co se snaží zápaďákům na jejich festivalech prodat exotické "cetky s příběhem". Jasně, takhle to určitě nebylo (Makhmalbaf se svou filmografií určitě tuší co dělá), ale prostě to tak působí. (20.08.2023)