Volanie divočiny

Tehdy bych mu dal pět hvězdiček. Ale dnes? 1)  Lvici Elsu si pamatuji někdy z šedesátých nebo sedmdesátých let. Bylo to fantastické. Černobílá Československá televize nás odnesla do tajemných exotických krajů, prý nějaká Keňa, v životě jsem o ní neslyšel, kde každý záběr kamery představoval neskutečné dobrodružství. Mít doma lvíčata - jaká to báječná představa pro pubertálního kluka, byť ti lvi byli pro nás jen, jak bychom dnes řekli, virtuální._____ 2)  Ve skutečnosti se asi čtyřdenní Elsy a jejích dvou sourozenců ujal George Adamson poté, co zastřelil její matku. Stalo se to v únoru 1956. Lvice žila pět let. Opavská rodačka Joy Adamsonová pak celý příběh sepsala ve třech knížkách v létech 1960 - 1962. A brzy poté následovalo i filmové zpracování._____ 3)  Knihy jsem nečetl. Film jsem viděl jenom tento z roku 1965. Opětovné zhlédnutí mě zklamalo. Kouzlo je pryč. Možná je to tím, že pro mě exotické krajiny již příliš exotické nejsou, možná proto, že jsem filmů s podobným námětem už viděl více. Ale nejspíš je to proto, že ten film sám o sobě není nic světoborného. Ale jeho význam pro popularizaci a osvětu ochrany přírody je obrovský. To ovšem není, co mě jako diváka primárně zajímá. Inu, tak to dopadne, když člověk konfrontuje sny svého dětství či mládí s realitou dneška. (18.02.2023)

Krásný dobrodružný nebo životopisný snímek o naší rodačce z Opavy Joy Adamsonové a jejího muže Jířím a jejich dětech tedy lvíčatech a zvláště te jedné, zvané Elza, kterou učili samostatnosti. Příbě podtrhuje nádherná hudba a známá píseň Born Free. Jako dítě jsem miloval sice jinou knihu Joy a to Příběh levhartice Penny. Ale lvice Elza mi byla taky blízká. Navíc tenkrát nebylo potřeba počítačů (a ani nebyli) a všechny zvířata hrála sama a byla přirozená. (14.08.2022)

achjo...co k tomu dodat....dechberoucí závěr SPOILER...."Nothing. Ve start back today..." a vzápětí "rauuuuuuuuu" a Elsa jde...i s dětičkama. V tu chvíli prostě mi kapou slzy, i když to vidím popadesáté, posté, je mi to jedno, jsem prostě jako uřvaná stará k....a :-D a vůbec se za to nestydím. "Hlas jeho pána..." a vzdalující se Elsa s malýma, to je další vlna breku a do toho spustí Born free...a mám zaděláno na hysterák...KONEC SPOILERU ne, opravdu. Volání divočiny je moje srdeční záležitost. Doma ohmataná knížka a na posledních stránkách stopy od slz dodnes znatelné. Kdybych měla nabrečet do staré VHS, na které jsme tento klenůtek měli nahraný, tak vyplaví nejen video, ale i přilehlé prostory. Jednoduše nádherný film. Hlavně profesionální práce se zvířaty, člověk ani na minutu nepochybuje, že se to opravdu děje, že je tam s nimi v divočině mezi zvířaty, že se snaží vrátit Elsu do divočiny i za cenu zármutku ....neumím si ani představit, co muselo stát sil a profesionálů a výkonů zvířecích herců a jejich cvičitelů, aby to všechno vypadalo jako pravda, aby divák vlastně ani nevěděl, že je to jen film. Fim mého mládí. Já chtěla mít Elsu doma, představy dětské - znáte to, jdu přes to naše sídliště a vedle mě moje lvice a všichni trapiči ze základky čumí jako puk a můj dětský idol osmák David Sadílek se mi kvůli Else vrhne k nohám :-D škoda, že není vyšší stupnice, hned bych dala sto hvězdiček. (27.07.2011)

Jen co vysuším a vyčistím polštář od nudlí, napíšu toho více :o) Takže po probrečené a probdělé noci je tady: Někdo chová křečky, papoušky, kočky, psy, nebo králíky, prasata, koně, hady nebo dokonce opice a někdo si za domácího mazlíčka pořídí lva. A jak už bývá zvykem najde se někdo, komu se to nelíbí, sousedům. Jenže normální domácí zvířátko nepůsobí takové pohromy jako lvice, naše milovná lvice Elsa. Co tedy dál? Život v kleci, nebo smrt v divočině? Ale každý milující chovatel pro svého miláčka chce to nejlepší, tak najde řešení. A tak se kočička Elsa začala učit býti šelmou :o) Příběh věru zajímavý a pro mě silně emotivní, který mi i teď vhání slzy do očí. Nejenže nám Volání divočiny nabídne sympatické postavy, krásou a kouzlem celého filmu je příroda s nádhernými zvířaty (až na tu kobru, brrr) a samozřejmě životní příběh Elsy. Nezapomenutelné :o) PS: SPOILER Sebemenší vzpomínka na scénu, kdy Elsu vysadili a odjeli, mi trhá srdce na tisíce kousků. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych tahle vysadila tu svoji lvici a opustila ji. Infarktové! (23.06.2010)

Na filmy o zvířatech se moc nemůžu koukat. Buď jsou příšerně kýčovité, trapné a přeslazené, anebo mě bezvýhradně dojmou a vyhrocené scény ve mně dokážou vyvolat pocit absolutního zoufalství (a chodit po zbytek dne s opuchlýma očima není nic moc). Volání divočiny je překrásný film, který zasáhnul moje srdce. Neukazuje jen jednu stranu mince - buď roztomilou lvici, kterou by každý uňuňal, nebo naopak jen divokou přírodu - ale předkládá to celé tak, jak tomu ve skutečnosti je, s respektem k divoké přírodě i k lidem, kteří tuhle přírodu tolik milovali. Svět se zase na chvilku zastavil. (09.08.2017)