Krize

Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville (20.05.2013)

Na rozdíl od Prší nám na lásku tu je Bergman i s jeho typickými tématy a prvky určitě vidět víc, takže jen kvůli tomu tu slaboučkou čtvrtou hvězdu nakonec dám. Přece je to jenom debut jednoho z největších režisérů všech dob, takže bych mohl být aspoň trochu shovívavý, když to funguje dostatečně. Už zde je vidět jeho zájem o psychiku žen a dopadech zdrcujících událostí, spojené se smířením se s tím, že co bylo, bylo a je třeba jít dál. Funguje to teda hlavně v druhé polovině, kde už jsem Bergmana jasně poznával a právě v ní se objevilo několik jeho typických (a taky silných) scén, takže i ta samá o sobě tu dost zachraňuje, protože první půlka je jenom průměrné drama, kde se s ničím nepracuje tak, jak by mělo. S tématy se to postupně sice moc nezlepší a větší propracovanost potřebovali stále i pak, ale s vykreslením postav je to určitě mnohem lepší. I tímhle se Krize liší od Prší nám na lásku - tohle se dokázalo vzchopit, kdežto Prší nám na lásku zůstalo stejně "průměrné" laděné až do samotného konce. Nakonec tedy celkem spokojenost, i když ne bůhvíjak velká. Slabé 4* (10.07.2022)

Ve svých raných filmech Bergman anticipoval svá později detailně prokreslená témata a zdar těchto prvních pokusů, nejednou již zrale komponovaných, podstatnou měrou závisel na výstižnosti herecké artikulace. Při obsazení svého debutu měl nepochybně šťastnou ruku a krom ústředního mužského hrdiny, poněkud bezradně, odosobněně působícího Allana Bolina, k sobě všichni poutají pozornost jako magnetizující poranění na těle světa. Vyzdvihl bych především Signe Wirff, jejíž tragicky odstíněným stářím prosvítá nezapomenutá mladost, opakovaně probouzená blízkostí její osmnáctileté svěřenkyně. Ostatně obě se v sobě bolestně zrcadlí, v každé z nich pohasíná cosi, čím její protějšek právě hoří (což je rovněž jedno z osudových Bergmanových témat). K silnému efektu přispívá i výrazová asketičnost a cudnost, jež některým pozdějším a suverénněji formovaným snímkům chybí. (16.03.2013)

Dej Krízy je možno predvídateľný, ale keďže v ňom nechýbajú konflikty, dilemy a silné emócie, tak to vôbec neprekáža. Ide o celkom slušne prekreslenú psychologickú drámu, kde v očiach hercov skutočne vidieť a cítiť ich vnútorné prežívanie. Svojim spôsobom ide o tragédiu, ale v tomto období Bergman končil svoje diela s vízou nádeje do budúcnosti, pričom to nikdy nepôsobí vykalkulovane, ale ako prirodzený vývoj udalostí. Film najmä o ženách, kde je mužský hrdina viac menej len na to, aby sme na jeho osude viac chápali matku s dcérou. Každá z troch žien je svojim spôsobom hlavná postava, čo Bergmanovi rozhodne kvitujem. (13.05.2018)

Po Bergmanové smrti, jsem i já odložila plánované filmy a našla jsem si doma ten nejstarší, který jsem ještě neviděla. Kris je film, u kterého se Bergman poprvé představil jako samostatný režisér a napsal si scénář podle hry Leck Fischera. Příběh mladé dívky žijící v malé vesničce s nevlastní matkou nás posléze zavádí do Stockholmu, kde Nelly odchází ze svou pravou matkou, aby zde poznala i tu špatnou tvář člověka. (14.08.2007)