Diaľava

Pozorovatelské dílo, které prozrazuje hluboké porozumění postavám (dané tím, že s Vítkem Kalvodou Martin Mareček pracuje opravdu dlouho) a nevšední ambice lyricky zachytit unikavý vztah otce i syna, kteří cestují do dálavy, aby překonali pocit vzájemného odcizení. Zvláštní kroužení a neporozumění, míjení a unikání mezi prsty patří k nejlepším okamžikům filmu, který občas trochu zápolí s tenkou hranou dokumentu a fikce, nenachází tak přesný, výstižný jazyk, aby vyprávění hladce plynulo a všechny detaily vypovídaly do potřebné hloubky. Z tohoto pohledu trochu ztrácí na Nic jak dřív, K oblakům vzhlížíme či Sólo. Každopádně jde o vnímavé a v nejlepších momentech úsměvně mrazivé dílo o nepřekonatelných propastech v prostoru, kultuře i lidských vztazích. (08.11.2019)

Jestliže toto byl jediný český dokument přijatý letos na Bartoškův festival do Varů, tak to potom s českým dokumentem nevypadá dobře a nebo se sekcí dokumentu na zmíněném festivalu. Tenhle dokument mi nemohl nic dát, akorát mi sebral 76 minut drahocenného času. Ten obtloustlý mladý nevychovaný Kalvoda mi šel zoufale na nervy. (10.11.2019)

[KVIFF 2019] Takový dokument. A vlastně ani ne. Spíše dost realistický a vlastně velmi dobře udělaný. Uvěřitelně. Možná až moc. Sledujeme už od počátku bizarní příběh Čecha s Čechoruským synem žijící v Česku, kteří se rozhodnou navštívit jeho exmanželku a dceru v Rusku. Cesta autem sebou nese dvě hlavní postavy otce a syna, kteří si vlastně nerozumí a neumí spolu mluvit. A dochází k totálně absurdním a bizarním hláškám a záležitostem, které prostě napíše jen sám život. A já jakožto fanda tohoto typu humoru se královsky bavím. Více než u kdejaké hrané komedie. V každém případě dojde ke sympatiím a já se dívám na dvě postavy, kterou jsou dejme tomu ztraceny v Rusku a neví co dál. Vlastně docela i frustrovaně silná záležitost. A vlastně taková blbost. Taky nechtěná. Ale vyšlo to. (07.07.2019)

Naprosto vyjímečný film! První půlka je plná humoru a drobných konfliktů. Oboje proudí ze vztahu táty a jeho pubertálního syna. Druhá část pak zvážní a křehce se dotýká prazákladu vztahů s nejbližšími. Musela jsem to vidět dvakrát. Ráda bych ocenila spoustu vyprávěcích detailů, ale především senzitivitu a hloubku, kterou jsem zatím u jiného českého “dokumentárního filmu” nepocítila. (28.07.2021)

Je to zvláštní trend poslední doby. Čím je filmové dílo vyprázdněnější a odfláknuté, tím je pro mnoho diváků úžasné, neuchopitelné, poetické a artové. Možná by bylo nejlepší, natočit film na záznamovou kameru na předním skle auta. Film pro mě nebyl ani lyrický, a už vůbec ne dokumentární. Možná se to nabízí svou formou. Snaží se jí naplnit už svým střihem, který je buď záměrně, nebo nepochopitelně proti zásadám. Kamera nezkouší žádné zajímavé a výtvarné kompozice. Jen je to na tak artový film krátké, mělo to být tak tříhodinové, aby si všichni, kteří v něm nacházejí ty niterné a hlubokomyslné prožitky, přišli na své. Musím pochválit plakát, který moc pěkný a patří k nejlepším, které vloni vznikly. (03.04.2020)