Jsme jedné krve

Bez prekvapení, len dráma. Nebyť starej dobrej babety Knudsenovej, tak film ostane skoro nepovšimnutý. Film, kde v narcistickom matriarcháte má aj ticho mať význam. Pre mňa je ale ticho len tichom a pôsobivý scenár som tu nenašiel ani pod lupou, pretože kriminálny povrch ostáva len na povrchu. (08.10.2023)

Pořád se trochu divím, že to tady ještě nespadlo do modrých, ale asi byli lidé vděční za tu dramatickou žánrovost, protože to je tak všechno, co zde lze hodnotit. Do krimi thrilleru má tento snímek totiž opravdu daleko. Ženská režie ponechala tento snímek poněkud přízemní a nepouští se do velkých akcí. Nechává volný průběh rodinným vztahům a kriminalitu taky nastiňuje jen tak letmo. V podstatě je ten film dost o ničem a nedočkáte se ani pořádného twistu, ani pořádného rozuzlení ani ničeho navíc. Pro mě to byla taková udyndaná snaha o rádoby thrillerové rodinné drama. Ve finále dostanete jen pár zpackaných lidských osudů, ale kde nic tu nic. (TADY VARY) (02.08.2020)

Já nakonec na ty severské filmy asi nebudu. A přitom jsem si myslel, že budu. Tak málo stačí. Ale postupem času přicházím na materiály, které jsou prostě mimo mě. Zde to sice není úplně ten případ, ale radostí také neskáču. Film vás hopne do situace mrtvé matky a toho, že kolem ní možná bude i nějaké rozuzlení, ale ono nic. Spíše se neustále šouráte a couráte v tom, že se postava snaží žít nový život mezi mafiány v podstatě. A nekončí to dobře. Opět, nemohu mluvit o tom, že by film byl obecně špatný (i když mi přijde, že ani nesplňuje základní scenáristické parametry), ale mně jednoduše nesedí. Je v něm něco, co prostě nejde ruku v ruce s tímto vším. Tak nějak se vším probereme a zjistíme, že to bylo o ničem. A nebo ne? Kdo ví? (05.07.2020)

Žánrový zařazení je tady krimi/thriller. Za kriminálku bych to nepovažoval vůbec a pokud thriller tak jen okrajově. Za mě je to čistý drama. O ději se ale rozepisovat nebudu. Já mám tyhle severský kousky rád ale myslím si že to jak je tenhle film pojatej a to jak je zakončenej možná spousta diváků nepřekousne. Mě osobně to vyloženě nevadilo a třeba ten konec byl za mě výstižnej a hovořil za vše. I tak si ale myslím, že dánové umí líp a já od nich asi čekal i trochu víc. Lepší 3hvězdy. (08.11.2023)

„Mluvil jsem s tvou tetou. Můžeš s ní bez problémů bydlet.“ - „To nemůžu bydlet sama?“ - „Teď bys neměla být sama. Copak? Je snad něco, co mi chceš říct?“ - „Neznám je.“ - „Tak je aspoň poznáš, ne? Tvá teta a její rodina ti vážně chtějí pomoct. Měla bys tu pomoc přijmout.“ Jsme jedné krve je opravdu přiléhavý název. Divák tuší, že s Idou nebude něco v pořádku i navzdory ztrátě matky, ale není to nic v porovnání s tím, jaký má pocit z její tety a především bratranců. A právě 3 mužští příbuzní se brzy začnou projevovat způsobem, který v člověku vyvolává potřebu být od nich co nejdál, jenže to se Idě nedaří. Problém však je, že právě chování hlavní hrdinky brání většímu fandění z řad publika. Na jednu stranu má o ni divák od určité chvíle obavy, na druhou však vnímá fakt, že si i ona sama řadu věcí nesmyslně komplikuje. Místo snažení se vyhýbat určitým situacím a nějak ten rok ve zdraví přežít, si svými zkraty stále víc koleduje o problémy. Zvláštní, jakkoliv symbolický závěr, mě pak spíš minul, takže celkově s hodnocením končím na lepších 3*. (24.11.2023)