Jesenná sonáta

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)

Tak vysoko cenený film a tak málo komentovaný? Komplikovaný nie je (o tých sa píše ľahšie :-) takže neochotu kolegov komunikovať vidím v paralyzujúcej fascinácii geniálnym spôsobom, akým Bergman neochotu (či neschopnosť) komunikovať prezentoval. Dráma je to naozaj dychberúca a bezohľadná ("Ľudí ako si ty by mali niekam zatvárať."), no zároveň plná lásky a naozaj ťažko sa z nej spamätáva. Idea úplného vyjasnenia vzťahov je zaiste očistná a oslobodzujúca, nakoľko je však i uspokojivá, keď zároveň prináša možnosť úplného odmietnutia? Nestráca potom človek viac než mal predtým? Film sa nezaoberá problémom kariéra versus rodina, i keď v rovine príbehu to tak je. Po celý čas sa snaží definovať, čo to vlastne je dospelosť. Emocionálne dospelým nemusí byť človek, ktorý má jasnú predstavu o tom, že "medzi emóciou a sentimentom je priepasť". A je tu toho ešte omnoho viac. "Človek sa musí naučiť žiť. Ja na tom pracujem každý deň." (Eva) Umenie vedieť žiť Bergman predostiera ako schopnosť interpretovať nejakú klavírnu sonátu. Mal by ju človek zahrať tak, ako to sám cíti, alebo tak, ako to cíti (alebo cítil) niekto druhý? (18.08.2007)

Reziser Yngmar Bergman /Sedma Pecet, Hadi vejce, Vargtimmen/ natocil dalsi film o tom, ze zivot sa s ludmi 2x nemazna a pripravi im hodne nepriatelske rany osudu. Filmu suverenne kraluje Ingrid Bergman /Casablanca, Spellbound/, ktora rozhodne vedela hrat, a tematicky ide o pribeh 2 zien /Liv Ullmann a Ingrid Bergman/, ktore az postupom casu zistuju, ako sa oddialili a ako tazko sa hlada porozumenie a vzajomny respekt. Vyborna je najma pani Bergman v roli matky, ktora uteka pred zodpovednostou za nenaplnene osudy svojich dcer. Liv Ullman v roli zeny, ktora ma sramy na dusi je tiez samozrejme vyborna. Takze dalsi ultimativny zasek z kvalitnej europskej mimohollywoodskej filmarskej produkcie. A na zavet uz len dodam ... nie, nie - chcel som napisat, ze na zazvor ..... nie, nie - na uver ...... no proste 100 % (09.09.2014)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)

Silné psycho drama, to nelze snímku upřít. Můj jediný problém je ten, že jsem za svůj život nikdy nebyl matka ani dcera, ba dokonce jsem nikdy nebyl v situaci, kterou se zaobírá tento film. Jednotlivé scénky jsou silné a upřímné. Obě herečky jsou famózní a dokonce se mi po kůži prohnala husí kůže, když dcera začala matce vyčítat svá minulá utrpení. Dialogy jsou inteligentní a s většinou pronesených slov nelze nesouhlasit. Jen jsem se v tom prostě absolutně nenašel, tudíž nejsem schopný se do snímku dostatečně vžít a patřičně ho docenit. Možná někdy v budoucnu. (13.04.2019)