F. L. Věk

Podle mě nejlepší český seriál. Ač to mnohým zošklivuje školní povinnost, je to kus naší národní historie. Právě díky těmto lidem můžeme myslet, smát se, mluvit tak jak to děláme. Vynikající herecké výkony (těžko jmenovat jednotlivé herce, přesto bych vyzdvihl Záhorského a jeho proslovy o kráse české řeči a vynikajícího Pivce v roli Františkova otce, potýkajícího se mezi tvrdohlavým a dogmatickým pojetím světa a láskou k rodině), výprava, scénář, který vybírá z Jiráska přesně to důležité, navíc paralela s tehdejší (opravdu jen tehdejší?) přítomností. Všechny díly mám nahrané na vhs a rád se znovu a znovu podívám. (15.11.2005)

Brzobohatý jako roztomile zapálený, ale skromný intelektuál, umělec a vlastenec, ve velkorysé černobílé seriálové kronice, která ho sleduje od narození až po veselku. Kronice ukazující obraz doby, kdy se za češtinu a českou kulturu muselo bojovat, a to nejen proti silnému německému vlivu, ale hlavně proti předsudkům prostupujícím samotnou českou společnost. Věk připomíná Mirka Dušína, jemuž někdo sebral polovinu jeho sebevědomí a rozhodnosti, ale díky umu scenáristy a charizmatu Brzobohatého jde přesto nebo právě proto o figuru, které divák drží palce, snadno si ji zamiluje a jejíž osudy - od nešťastné lásky, přes neustálé finanční problémy a rozchod s otcem, až po umělecko-vlastenecký boj, jsou dostatečně dramatické a (za)jímavé. Srovnatelným charizmatem pak oplývá a sympatie diváka si získává Lukavský jako Thám a není divu, že obě postavy zahoří pro stejnou dívku, když jí představuje Jana Brejchová v nejlepších letech. A špičkovými českými herci jsou obsazeny i vedlejší role, což podtrhuje významnost tohoto seriálu, kde ožívají jinak vzdáleně působící osobnosti a události z učebnic dějepisu. (17.04.2018)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)

Jeden z nejkrásnějších a nejkvalitnějších českých seriálů, který se dokázal na plátně vrátit až do doby osvícení a zachytit český národ tak, jak jej viděl Alois Jirásek. Nezapomenutelné výkony především R.Brzobohatého či Dany Medřické a jejich "povedených dcer". Bez drahých kulis si tvůrci dokázali poradit a s věrohodností sobě vlastní dokázali vytvořit poklidnou českou vesničku, starobylý klášter, panské domy či Boudu. Jediným negativem jsou občasná hluchá místa, která se v seriálu vyskytnou. 77%. (17.01.2008)

Špičková práce po všech stránkách. Životní role Radoslava Brzobohatého, nadčasové myšlenky a působivé vylíčení historických reálií. Všudepřítomné pocity vlastenectví a odhodlání pro věc, oslava české řeči a kultury. Takové seriály s historickou tématikou (třeba i jako Sňatky z rozumu ad.) nikdo už nikdy nenatočí....chybí totiž vkus, vůle a kvalitní herci.... (30.06.2011)