Přístav

V dalším svém raném snímku se Bergman soustředil na provinční přístavní město, do něhož se po letech plavby vrátí mladý námořník Gösta, který vzápětí zachrání nešťastnou Berit od jejích sebevražedných úmyslů. Od tohoto okamžiku se mezi oběma mladými lidmi rozvine silný vztah, pomocí něhož se chtějí odpoutat od hrozné minulosti a současně tíživého osamění, které je s tím spojené. Berit je okolím vnímána jako problémové děvče, které prošlo polepšovnou, nikoho ale její osud pořádně nezajímá. Velice přesvědčivě a silně je popsán její vztah s despotickou matkou, která kontroluje veškerou Beritinu činnost a ztrpčuje jí život, jak jen může. Gösta, který touží po novém životě, se do Berit zamiluje a pranic mu nevadí její pohnutá minulost a fakt, že byla v polepšovně. Film je natočený zručně, Bergman nám už postupně začíná dozrávat, i když se nejedná o nic převratného... v podstatě je to průměrný film, který kombinuje možná až zbytečně moc témat (např. potrat). Stylem se Hamnstad velice blíží tvorbě neorealistů a kdyby byl natočený v italštině, vlastně by v tom nebyl rozdíl... Nejde o nic převratného, ale z Bergmanova raného období, z trojlístku Kris - Skepp till Indialand - Hamnstad, je to asi ten lepší film... (29.09.2007)

Přístav je jízlivější kritikou ctihodné důstojnosti společnosti od existenciálního básníka filmu Ingmara Bergmana na příběh spisovatele Olle Länsberga  První Bergmanovo spojení s kameramanem Gunnarem Fischerem přináší poetickou estetiku životodárného koloběhu obchodního přístavu s jeho fyzickou námahou, pracovním soustrojím, temperamentem a nadějí všedního dne. Bergman sice vychází z melodramatické pohnutky, ale hned tepe do předsudků a morálního pokrytectví společnosti, zastává se mládí a s cynismem odmítá kriminalizaci dospívání jako zastírací manévr osobních chyb světa dospělých a výchovných principů společnosti. Bergman rozbil kamenem okno iluzím, vstřebává existenciální prozření, je tvrdý a neústupný, přesto nezatracuje naději, ale ani odolnost lidského ducha. Hrdinou existenciální poezie dospívání je Berit Irene Holm (zajímavá Nine-Christine Jönsson, jako malá Kate Elffors), mladičká tovární dělnice, toužící po lásce a plnohodnotném životě, jenž ji dosud rodinně zanedbával, výchovně nepatřičně peskoval, intimně zneužíval a niterně opomíjel. Touha žít se dostává do konfliktu s předsudky, pomstychtivostí a principiální neschopností. Hlavní mužskou postavou písně je Gösta Andersson (příjemný Bengt Eklund), mladý, zdravý a fyzicky zdatný přístavní dělník. Romantické sblížení je sužováno krupobitím předsudků a úzkostí reality. Důležitou postavou filmu je Beritina matka (zajímavá Berta Hall), žena bez dostatečné mateřské pozornosti, trestající dceřinu potřebu lásky kárným postupem převýchovného ústavu. K výraznějším postavám zde patří také Gertrud Ljungberg (zajímavá Mimi Nelson), Beritina kamarádka z převýchovného domova pro dívky, jež se samozřejmostí přijala mužský chtíč jako nezbytnou a nedílnou součást života a úspěšného přežití. Z dalších rolí: na Berit dohlížející sociální pracovnice Agneta Vilander (Birgitta Valberg), Göstův kamarád a jeho bezstarostnější spolubydlící Skåningen (Harry Ahlin), z daného stavu věcí těžící andělíčkářka, paní Krona (Sif Ruud), zákeřný tovární mistr Tuppen (Yngve Nordwall), Beritin nepřítomný otec (Erik Hell), či první Beritin útěk z reality Thomas (Stig Olin). Přístav je existenciální i estetickou poezií ve službách kritiky společnosti. Bergman začal tvarovat filmová díla do podoby, která se později pro něj stala charakteristická a proslavila jej. Patří k působivějším pracím z Bergmanova tvůrčího počátku. (20.02.2021)

Prístav zaujme viac vykreslením problémov a charaktersitiky doby ako samotným milostným príbehom. Tým sa však javí ako veľmi odvážny pokus, Bergman na jednej strane kritizuje spoločnosť, na tej druhej dokáže aj dostatočne filozofovať na tému existencializmus. Nejde o jeden z jeho silnejších filmov, ale má v jeho filmografii pevné miesto, pretože skvele ukazuje, o čom jeho filmy zo 40. rokov boli a ako formovali jeho novšie, častokrát bezchybné diela. 70% (06.04.2018)

Podmanivě vyprávěný příběh, který jako vír stahuje do stále hlubších a hlubších vod, k samému dnu, jež tolik poutá cizince v odlidštěném světě, by si zasloužil citlivěji hrající představitelku hlavní ženské postavy. Nine-Christine Jönsson je možná až příliš jednoznačná, její exprese nezná škálu, již by vyjádřila jemná mimika. Jako byl její úvodní skok do utonutí vzdorně rázný, tak její plavba rolí naráží umanutě do stěn duše, kterou se snaží vyjádřit. Bohužel až do konce pro ni zůstává hrdinčino nitro neviditelným. (09.02.2013)

Bergmanovy filmy na mě působí nostalgickým dojmem staré černobílé fotografie cizího místa, které režisér vyndal z alba, aby se veřejnost mohla kochat nádherným záběrem jeho domoviny. Příběh nešťastné Berit, přestože je velmi citlivě a řemeslně dokonale zpracovaný, by jistě nezasáhl diváka tolik, kdyby jej zabíraly moderní kamery a obraz se skvěl všemi barvami, které jen může moderní plátno nabídnout. (22.10.2020)