Krize

První režisérský počin švédského filmařského velikána Bergmana. Přesto jeho prvotní zkušenost je známkou zvláštní filmové představivosti a vize, které působí nespoutaně a znepokojivě. Inteligentní zpracování a sofistikované příběhové vyprávění, které ve své době patřilo mezi nejodvážnější a nejinovativnější krok tehdejší švédské kinematografie, která dlouhá léta setrvávala v zaostalém prostředí. (27.12.2021)

Dej Krízy je možno predvídateľný, ale keďže v ňom nechýbajú konflikty, dilemy a silné emócie, tak to vôbec neprekáža. Ide o celkom slušne prekreslenú psychologickú drámu, kde v očiach hercov skutočne vidieť a cítiť ich vnútorné prežívanie. Svojim spôsobom ide o tragédiu, ale v tomto období Bergman končil svoje diela s vízou nádeje do budúcnosti, pričom to nikdy nepôsobí vykalkulovane, ale ako prirodzený vývoj udalostí. Film najmä o ženách, kde je mužský hrdina viac menej len na to, aby sme na jeho osude viac chápali matku s dcérou. Každá z troch žien je svojim spôsobom hlavná postava, čo Bergmanovi rozhodne kvitujem. (13.05.2018)

Na rozdíl od Prší nám na lásku tu je Bergman i s jeho typickými tématy a prvky určitě vidět víc, takže jen kvůli tomu tu slaboučkou čtvrtou hvězdu nakonec dám. Přece je to jenom debut jednoho z největších režisérů všech dob, takže bych mohl být aspoň trochu shovívavý, když to funguje dostatečně. Už zde je vidět jeho zájem o psychiku žen a dopadech zdrcujících událostí, spojené se smířením se s tím, že co bylo, bylo a je třeba jít dál. Funguje to teda hlavně v druhé polovině, kde už jsem Bergmana jasně poznával a právě v ní se objevilo několik jeho typických (a taky silných) scén, takže i ta samá o sobě tu dost zachraňuje, protože první půlka je jenom průměrné drama, kde se s ničím nepracuje tak, jak by mělo. S tématy se to postupně sice moc nezlepší a větší propracovanost potřebovali stále i pak, ale s vykreslením postav je to určitě mnohem lepší. I tímhle se Krize liší od Prší nám na lásku - tohle se dokázalo vzchopit, kdežto Prší nám na lásku zůstalo stejně "průměrné" laděné až do samotného konce. Nakonec tedy celkem spokojenost, i když ne bůhvíjak velká. Slabé 4* (10.07.2022)

Ve svých raných filmech Bergman anticipoval svá později detailně prokreslená témata a zdar těchto prvních pokusů, nejednou již zrale komponovaných, podstatnou měrou závisel na výstižnosti herecké artikulace. Při obsazení svého debutu měl nepochybně šťastnou ruku a krom ústředního mužského hrdiny, poněkud bezradně, odosobněně působícího Allana Bolina, k sobě všichni poutají pozornost jako magnetizující poranění na těle světa. Vyzdvihl bych především Signe Wirff, jejíž tragicky odstíněným stářím prosvítá nezapomenutá mladost, opakovaně probouzená blízkostí její osmnáctileté svěřenkyně. Ostatně obě se v sobě bolestně zrcadlí, v každé z nich pohasíná cosi, čím její protějšek právě hoří (což je rovněž jedno z osudových Bergmanových témat). K silnému efektu přispívá i výrazová asketičnost a cudnost, jež některým pozdějším a suverénněji formovaným snímkům chybí. (16.03.2013)

Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde. (28.04.2019)