Vtáčia klietka

Mike Nichols natočil remake původně italského filmu o dvou homosexuálech a synovi jednoho z nich, který se chce oženit s dcerou senátora a člena konzervativní strany. Oba "rodiče", tedy otec a jeho partner, se snaží utajit svou homosexualitu a působit normálně, což samozřejmě vyvolá spoustu vtipných situací. Vtipných, ale ne ztřeštěných nebo hloupých, jak by se asi podle nastíněného děje zdálo. Příběh je komorní, založený na dialozích a hereckých výkonech Robina Williamse, Gena Hackmana, Nathana Lanea, Dianne Wiest a začínající Calisty Flockhart. V mých očích má tato Ptačí klec maximální počet bodů, a vysoko přesahuj italskou verzi. Předpokládám, že film všichni znají, takže mohu klidně prozradit, že se nakonec všichni (nebo alespoň někteří) vezmou a co mne asi potěšilo nejvíc, že senátor v podáni Gena Heckmana ustoupí ze svých zarputile konzervativních postojů (09.06.2008)

Po shlédnutí filmu a přečtení zdejších kometářů začínám mít pocit, že nemám smysl pro humor. Jedinou homosexuální postavu, na kterou se dá ještě dívat, zde hraje Robin Williams. Všichni ostatní (Nathan Lane a spol) přehrávají natolik šíleným a hysterickým způsobem, že některé scény jsou svou trapností k nevydržení. (13.05.2007)

Výýýýbornááá komedie o komplikacích, které nastanou párku homosexuálů, když se heterosexuální syn jednoho z nich rozhodne oženit s dcerou amerického kongresmana, bojovníka proti nemravnosti. Všichni herci jsou skvělí, ale Nathan Lane hraje přímo oscarově. Jeho hysterické reakce, pití kávy s odtaženým malíčkem, chůze a la John Wayne - to je prostě kouzelné. Ještě bych vyzdvihl Hanka Azariu, jenž coby domácí pomocník také kouzlí. (23.07.2002)

Homosexuáli sú tu vo filme zdrojom srandy úplne z každého kroku svojho konania, neviem, či práve toto by chceli. Mne to ani príliš vtipné nepripadalo, keď toho spolu s travesty šou bolo priveľa. Za zmienku stojí len to, že Ally McBealová sa tu vydáva, čo sa jej ani v celom seriáli nepodarilo. –––– Viem, že sa chceš vydať, ale koľko pri tom musíš zničiť životov? (25.11.2018)

Udělat dobrý americký remake francouzské komedie je jako umět strhnout ubrus se stolu a nepokácet přitom věci na něj pokladené. Američané jsou ve své podstatě velmi konzervativní, hákliví na své soukromí a vnitřní život. Než vyjdou na ulici, nasadí si pomyslnou masku "keep smiling" a snaží se být asertivní. Liberální Francouzi jsou jiní - pro ně jsou emoce vším. Když se nic neděje, nějaký problém si prostě vytvoří, aby kolem něj mohli půl dne tančit, vyhazovat ruce nad hlavu a vykřikovat "C´est ne pas possible!" ;o) Asi proto od nich bez problémů vezmeme i nejnepravděpodobnější komdiální zápletku jako něco normálního a snadno uvěřitelného. I Amíci se tomu smějí, ale nevěří, že by to fungovalo i u nich. Hrdinové remaků proto nejsou nikdy normální lidé, ale různí pomatenci, čímž se má vysvětlit jejich výstřední chování. To byla chyba Dne otců, například. Ptačí klec je dechberoucí výjimka. Scénáristka Elaine Mayová a režisér Mike Nichols (v 50. letech populární dvojice televizních komiků) převedli francouzskou Klec bláznů do amerických reálií s právě tak filigránskou pečlivostí, jako když se staví model lodi v lahvi. Upravovali velmi opatrně, častěji ubírali než přidávali. A dosáhli toho, že se film bez potíží varovnal originálu. Samozřejmě když přijmete, že hlavní roli nehraje úžasný Michel Serrault, pro nějž byla napsaná už divadelní předloha a v době natáčení měl roli v malíčku. Vzhledem k tomu handicapu není Nathan Lane vůbec špatný. A špatné nejsou ani některé drobné změny - postava konzervativního politika v originálu působila dojmem mluvčího jakési pomatené církevní minority, kdežto tady je to dokonce senátor existující Konzervativní strany a všechny narážky na to téma jsou přímočaře adresné. Jeho žena - další rozdíl - není jen submisivním přívěskem, je to příslovečný krk, otáčející hlavou rodiny. A nejpůvabnější rozdíl je, že pan senátor si "paní Colemanovou" narozdíl od svého předobrazu velmi oblíbí. ;o) 80% (22.01.2007)