Tváře

První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. (21.08.2005)

Virginie Wolfovej sa nebudem báť, ani keby mala aj spolu s manželom a milencami i milenkami naimplantované snímače obrazu v nastrelenom mikročipe. Možno také bude lupuscanisom očakávané pokračovanie analýzy rozpadu vzťahov: zábery, ktoré sa vzťahu dostanú konečne pod kožu! Cassavetes len švenkuje detaily xichtov, líc a očí. Dôvod, prečo sa manželstvá rozpadávajú je v zásade jeden (resp. dva): nuda a stereotyp. Vtipnosť, na začiatku vzťahu taká príťažlivá, sa stáva opakovanou rutinou. Vášnivý sex vyprchá do roka po svadbe. Do popredia sa dostanú problémy, frustrácie a fóbie, v úvode vzťahu potlačované. Namiesto zamilovaného haha ľahkonohého prekonania problémov, sú na programe dňa každodenné banality s jedlom a vypĺňaním spoločného voľna. Na čas to prebijú deti - ale aj tam sa dostaví rutina a problémy. Ostáva potreba sa vyrozprávať. Tá naráža na neochotu, túžbu ostať pubertiakom a tak. Tváre ukazujú zvratky slov, nezmyslov, hádky a avantúry. Nič povznášajúce. Rozumiem zámeru, ale umenie v tom nevidím. Vzťahová dráma, nakrútená neobyčajne. Nová forma pohľadu neprebila prízemnosť deja, teda toho, čo sa v 88,8% prípadov vzťahov deje. Dnes a denne. Nerozumiem pohrobkovi: aký optimistický koniec? Zapáliť si cígu? Asi hej. Ok, idem. (22.05.2015)

Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. (10.11.2015)

JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. (05.02.2014)

(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. (01.06.2011)