Přítelkyně z domu smutku

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)

Čtyřdílný seriál, který spoléhá převážně na tíhu daných okolností, což by samo o sobě stačilo. Tento základ je však doplněn o výborné herecké výkony. Jde hlavně o Ivanu Chýlkovou, Jiřinu Bohdalovou a Helenu Růžičkovou, které zde předvedly zcela jiné polohy, než v jakých je známe. Mladičké představitelky vezenkyň kterým je dnes kolem padesátky a jsou etablované na hereckém nebi, se tu také snaží, ale jejich postavy nejdou tak do hloubky. Spíše se stručně nastíní jejich povahy a chování, aby mohly být přibližně po půl hodinách prostřídány a tím nám ukázat další postavy, na které se ve vězení dá setkat. Jedna věc, která mi vrtala hlavou (kdyby se příběh neodehrával na ploše 5x5 metrů, tak bych se o to nezajímal) - kdy, kde, jak a z čeho hrdinky pijí. Ok, odpověď by byla pravděpodobně ze splachování tureckého záchodu, ale pokud ano, tak myslím, že tahle skutečnost by tam být mohla, protože ve stavu, v jakém se cely nacházely, muselo mít spousta vězenkyň jistě bakteriální záněty apod. Druhá věc je, že paní Kantorková (Sílová) víceméně příběh vymyslela tak, že hlavní postava Marty je vlastně její autobiografie. S přihlédnutím k tomu, že paní spisovatelka byla do roku 1968 ve straně a vystoupila až kvůli okupaci, tak je její filmové ztvárnění neskutečně jak z knih pana Foglara, naprosto bez poskvrnky a pomáhající lidem až do svého úplného vyčerpání. Ok, to bylo pár slov z mých dojmů, ale s Přítelkyní/němi z domu smutku jsem byl jinak velmi spokojen a trávil jsem u ní/nich rád 4 hodiny života. Jen závěr mohl být více doslovný a ukázat, jak Marta vlastně dopadla. (06.11.2019)

Více, než režií, která si mohla lépe pohrát se střihem a občasnou rozvláčností, film zaujme hereckými výkony. I sama o sobě excelentní Ivana Chýlková musela valit zraky na to, co předváděla Jiřina Bohdalová. To byl prostě úlet. Jako se T. A. Edison narodil pro vědeckotechnické vizionářství, tak tato paní pro hraní. Byť by se jistě našly shodné rysy, bylo tam dost odstínů, jimiž svou Helenku odlišila od svého dalšího retardovaného alter ega, Fanny. Helenka byla navíc první. Vynikající byla i Simona Stašová, Zdena Hadrbolcová, či Vilma Cibulková. 80% (28.04.2014)

Jak už tu kdosi napsal přede mnou, je docela sranda vidět herce, kteří se jen o pár let dřív hojně angažovali v normalizačních seriálech, jak zde pro změnu tak svědomitě ztvárňují role ukřivděných chartistů. Holt změnila se politická situace, tak i herci museli převléct kabáty a začít kopat za vítěznou stranu (tedy pokud nechtěli být ihned po listopadu až do své smrti zakázáni tak jako charakterní Švorcová). Rovněž je velmi vtipné srovnání zdejšího hodnocení tohoto seriálu s podle mnohých silně prokomunisticky agitačním Druhým dechem, přitom v obou se hlavní role zhostila táž herečka. Jo, dvojí metr v zemi pokrytců funguje na jedničku. Ale zpátky k Domu smutku. Nebýt to záměrně až přespříliš politizované a jednostranně podané, dal bych lepší průměr 3 *. Českých seriálů z kriminálu není mnoho, čímž se prostředí stává atraktivním. Bohužel chátra 77 to pohnojila svými politickými mindráky, proto dám pouze 2 * a i to především za role, jež ztvárnily Bohdalová s Růžičkovou. Vtipné pasáže s nimi hravě strčí do kapsy až příliš vážnou roli Chýlkové. A poznámka na závěr: pravdoláskaři mají plnou hubu keců, že před 1989 byly pomeranče k dostání pouze na Vánoce a tady je politická mučednice obdarovávána pomeranči celoročně při každé návštěvě advokáta. To autoři zrovna moc nevychytali.:) 35% (20.02.2018)

Televízny režisér Hynek Bočan natočil v roku 1992 celkom podarený štvrodielny seriál z nehostinného prostredia ženskej väznice. Zahrala si v ňom celá plejáda známych českých herečiek, ktoré dokázali presvedčivo stvárniť rôzne charaktery a povahy odsúdených žien. V rámci televíznej tvorby je tento titul nadpriemernou záležitosťou. "Přítelkyně z domu smutku" majú potrebnú atmosféru, dobrý príbeh, pútavý scénar a kvalitné herecké obsadenie. *** (07.05.2018)