Fanny a Alexander

Uff, více než pětihodinový maraton. A přece jsem se velmi bavil. Jedná se o vlastně poslední Bergmanův film, přestože ještě čtvrtstoletí žil a točil pro televizi. Stejně jako ve všech jeho ostatních filmech zde hraje velkou roli náboženství a stejně jako v jiných filmech zde nenajdeme žádné ohromující momenty a velmi silné okamžiky. Bergamova filisofie je jiná. Nechává děj plynout a divák ať si z toho vybere co chce. Pětihodinový film by však nějaké silnější momenty mít měl. Je to totiž extrém a člověk by se rád na něco upnul. První část filmu ukazuje Štědrý den, dobu, kdy se všichni mají rádi, všichni se radují a veselí a panuje klid, mír a pohoda. Druhá část je logickým pokračováním té první. Po Vánocích se zase vše ustálí do klidu a přijdou běžné starosti. I smrt. A s ní se na pódiu zjevuje postava nesympatického pedantického tyrana - biskupa Edvarda. Mám dojem, že právě jeho postava a jeho chování ve mně vzbudilo největší emoce a pokud by se mluvilo o silnějších okamžicích, byl by to právě závěr druhé a počátek třetí části. Bohužel zbytek filmu už jen zase bergmanovsky plyne. Tím neříkám, že jsem se nudil. Ale mé rozhodování mezi 4* a 5* ukončí právě tento fakt. Jinak musím jen chválit. Herecké výkony jen ty nejlepší, díky nim máme rádi všechny ty postavy a postavičky, jichž je ze mnoho, ale všechny jsou pečlivě zahrány. Výtečná režie, propracované dialogy, kostýmy, jež lahodí divákovu oku ... Bylo důstojné se rozloučit s kariérou títmo způsobem. (11.05.2009)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)

Rodinné drama středostavovské švédské rodiny je nepochybně - jako většina Bergmanových témat - trvalou bolestí jeho vnitřní duše. Problematický matčin sňatek a následné drama tyranství a omezování osobné svobody nahlédnutím pod povrch luteránské ortodoxie a pochopením, proč v minulosti i z této země odcházela početná emigrace do Severní Ameriky neohraničených možností. Zdánlivě neobvyklý námět zvládá Bergman se záviděníhodnou bravurou a věren svému dušezpytu s důkladným, takřka minuciózním sledováním postupných změn duší svých hrdinů. Film cítím jako jakési skeptické doplnění SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA. Je dokladem univerzálního záběru Bergmanova pohledu a suverénního zvládnutí i zdánlivých maličkostí filmařských dovedností. (26.08.2007)

Já se tohoto filmu bál jak čert kříže, dlouhodobě nemám příliš rád interiérovky a tady to je teda super porce interiéru. Dal jsem si to na dvě části, protože jinak bych už zřejmě nežil. Neskutečná nuda a je mě úplně jedno, že jsem asi jedinej na csfd, kdo tomuhle dá málo hvězd, ale mě to prostě nebavilo. Příliš postav, nešikovný střih, mraky dialogů. Uznávám skvělý herecký výkony i práci režie, ale představa, že bych se musel koukat na pětihodinovou verzi o této rodině mě děsí víc než terorismus. (26.12.2018)

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky). (30.05.2009)