Po zkoušce

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)

Bergmanův diskusní kroužek, tentokrát už pod televizní ochranou. Jako intelektuálně nápadná inscenace je to účelné a jedna otráveně postavená kamera rozhodně nevadí. Koneckonců, trpký příběh o stárnoucím divadelním režisérovi, co hloubavě moralizuje na prknech vlastních her, by větší prostředky ani neměl kam dát. Ale jedinečný autorův myšlenkový vklad je právě tou nadhodnotou, kterou se Bergman od nudných moralizátorů odlišuje. Zde se to nejvíce blíží prudkému proudu vědomí a myšlenek bez důraznějších uzamčení cyklů. Jestli režisér jednu chvíli zapáleně řeší trable vlastního uměleckého vkladu a následně odbočí k pojmům život a smrt, tak je to autenticky zmatené. Naštěstí pro mě (a i pro všechny neasketické diváky) dosazuje Bergman do děje úžasné protihráčky. Jako vždy dokonalá Ingrid Thulin si v destruktivní roli sáhne na dno sil a mladá Lena Olin je krásná a důstojná v jednom. Že Vás to bude bavit neslíbí nikdo, ale to asi Mistra moc netrápilo. S filmu ční pocit, že ho dělal hlavně pro sebe. (16.03.2010)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)

V roce 1984 Bergman vypustil do světa svůj poslední celovečerní film Fanny a Alexander. Od té doby točí jen televizní filmy, které se ovšem svou kvalitou a hloubkou vyrovnají i jeho dřívější tvorbě, naopak se v nich setkávají dlouholeté zkušenosti a jsou jakýmsi vyvrcholením celoživotního úsilí o čistou bergmanovskou formu. Po zkoušce Strindbergovy hry Hra snů se setkají stárnoucí režisér Henrik Vogler s mladou herečkou Annou Egerman. Mezi nimi se pak rozvíjí dlouhý rozhovor o divadle, jeho smyslu, vztahu režiséra a herce. Jde o vyjímečnou sondu do samostatného světa, který je normálním lidem uzavřen, ale přesto je mu jaksi blízký. Minimálně pro svou střízlivou a velice komorní atmosféru rozhodně stojí za pozornost."Proč tohle říkám? Vždyť je to nesmysl, prázdné řeči. Proč jsem se pustil do té směšné komedie, téhle parodie na přesvědčování. Proč se musím ospravedlňovat před tou mladou osobou? Koho vlastně zajímá, co říkám?" (Henrik) (08.05.2006)