Angel

Los Angeles... City of Angel. Pokud je Buffy pod nánosem hororu a mystiky příběhem o dospívání a seznamování se s bolestnou realitou světa, je její mladší bratříček seriálem o dospělosti (aby ne, když se titulní hrdina courá po světě od roku 1727) v rouše noirového hororu; story natolik tvrdou, zlou a nemilosrdnou, že ji nikdo nevystihl lépe než Jiří Pavlovský, když Angela označil za seriálovou obdobu vyhlazovacího tábora. Ani Buffy se s postavami nemazlila, ale v Angelovi hrdinové padají jak švestky, zadarmo nedostanou ani dárky k Vánocům, jejich okamžiky štěstí víc než co jiného připomínají chvilkovou opilost následovanou brutálním vystřízlivěním a vleklou kocovinou, pochybují, tápou, prohrávají, chybují a draze za to platí a bez ohledu na to, jak se cítíte připravení, vás duchovní otec příběhu Joss Whedon vždycky dokáže zasáhnout na citlivém místě. A vy jen sedíte a modlíte se, aby životem a nemrtvostí otřískaný drsňák Angel, napůl Ir, napůl démon - rozhodněte sami, co je horší - Doyle, andělská mrcha Cordelia, Wesley prodělávající upgrade z komického Anglána na tragického hrdinu, Harmony z vtipů o blondýnách a peroxidový trickster Spike vyvázli ze zápolení s ďáblovými advokáty Wolfram and Hart se zdravou kůží nebo aspoň při svém věčném tanci mezi dobrem a zlem nepřepadli na temnou stranu... a opakovaně vaše modlitby nebudou vyslyšeny, protože tak jako v jiných světech je tady jen máloco černé a bílé a dobro a zlo odlišuje účel, ne prostředky - a leckdy ani ten ne. Takže pro vyšší dobro kladní hrdinové zlikvidují božstvo, které mělo v plánu zavést na Zemi mír a blahobyt, ve výsledku víceméně řídí pobočku Pekla na Zemi, kterou je nepřekvapivě právnická firma, a snaží se všemi prostředky připravit na nadcházející Apokalypsu, tentokrát s velkým A. O.K., asi nikoho nepřekvapí, že Los Angeles je souzeno propadnout se do pekel, jenže jako vždy u Whedonových dítek nejde ani tak o to CO, jako JAK, a tady mě to JAK přimělo ve vyvrcholení seriálu nehybně sedět, zírat a zapomenout na občasné dřívější námitky a rozpaky. Jako vždy byla možná cesta důležitější než cíl, protože cílem bylo ukázat, že boj nikdy nekončí a zatracen je ten, kdo se vzdá. A jako vždy je všechna ta temnota opentlena vypilovanými dialogy a skvělým slovním humorem (u Spikeova monologu při přihlížení Angelovy záchraně dámy v nesnázích jsem dvakrát spadla z gauče). A jako vždy u každého svého dosavadního setkání s Whedonovou prací mi nezbývá než vřele doporučovat - ať už holdujete temným detektivkám a hororu, hraní s jazykem, hledání skrytých významů nebo se chcete "jen" dobře bavit. P.S. Nicméně je fér přiznat, že jedna věc mi na Andílkovi a jeho starší ségře pila krev víc, než se to kdy podařilo některým z hlavních hrdinů na jejich obětech, a to neustálé vstávání z mrtvých skoro každého ze zúčastněných, protože vstávali tak často, že z toho museli mít potíže s klouby. Já jsem v některých věcech beznadějně staromódní a zastávám názor, že když jednou někdo umře, měl by zůstat mrtvý. Vždyť takhle si repliku jedné z postav v Once more with feeling "hey, I've died twice," už může zazpívat skoro každý, kdo si v buffyversu třeba jenom smočil palec u nohy. (02.07.2010) (menej) (viac)