Komisárka

Nenechte se mýlit vročením, film byl dotočený v roce 1988, a je to na něm znát. Po celý film nepřestajně protivná ženská, zatvrdlá a zastydlá bolševickou ideologií nějakým nedopatřením otěhotní a na kratičkou chvíli se málem stane normálním člověkem. Záhy po porodu se však vrátí její ideologická uvědomělost, dítě odhodí jako přebytečnou kabelku a vrací se ke svým soudružským povinnostem. Zdánlivě umírněnými prostředky se zjevuje, jak převáží-li ideologie nad normální člověčinou, přichází naprostá zrůdnost. (30.04.2011)

V sovětském filmovém průmyslu byla odvaha nedostatkovým zbožím, jen málokdo si dovolil překročit tabu a zaútočit na posvátné symboly systému. Riziko často představovala pouhá nekonvenčnost ve zpracování povoleného tématu. Pro Alexandra Askoldova znamenala Komisařka hraný debut a zároveň okamžitý konec kariéry. Na uzavřené předpremiéře stranické funkcionáře a cenzory snímek vyděsil a rozzuřil do té míry, že jej nechtěli vložit do trezoru, jak bylo obvyklé, ale okamžitě spálit. Jeho význam a osud se dá v rámci československé kinematografie přirovnat ke snímku Ucho - s tím, že Kachyňovi se přece jen povedlo svoji vinu "odčinit" a byl systémem vzat na milost. Komisařka znamenala tak nestravitelný symbol "zrady" sovětské kinematografie, že patřila k posledním titulům uvolněným do distribuce v období perestrojky. Už předtím mohli diváci vidět např. průhlednou alegorii na stalinismus Pokání Tengize Abuladzeho. Je přitom paradoxní, že kategorické odmítnutí představiteli strany bylo vlastně způsobené pozitivním posunem myšlení sovětské společnosti. V době vrcholného stalinismu konce 30. let by sice snímek narazil na odmínutí zobrazením židovské kultury a připomínkou protižidovských pogromů, stejně jako by vadily odkazy na křesťanské symboly a přítomnost silné náboženské víry židovského řemeslníka. Na druhou stranu by režimu imponovala nesmlouvavost a tvrdost komisařky, její fanatický zápal pro cíle revoluce a upřednostňování ideologie před osobním životem. Její konečné rozhodnutí, které už v 60. letech působí nelidsky, by nejspíš dobová kritika přijala jako čin hodný skutečné revolucionářky. Askoldov se patrně inspiroval osudy Rozalie Zemljačky, která za občanské války působila jako komisařka v bolševické 13. armádě a čistila od bílých Krym. Mimo jiné se nechvalně proslavila postřílením přibližně 7 tisíc zajatců poražené Wrangelovy armády koncem roku 1920. Není moc snímků, ke kterým by stálo za to se vracet do sovětské éry, ale Askoldovův kousek k nim určitě patří. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2018)

Ak by dokázala Komisárka o niečo viac vtiahnuť diváka do deja, nemal by som jej čo vyčítať. Jeden z najzaujímavejších a najoriginálnejších pôrodov vo filme, kde sledujeme spomienky/možno sčasti halucinácie hlavnej hrdinky. Pri pôrode tak žena, ktorá dáva život, spomína na smrť. Je to ten typ antivojnového filmu, ktorý ma presvedčuje o názore, že žiadna vojna nie je ospravedlniteľná a to tu nemusíme ani vidieť explicitné násilie, Askoldov si vystačí s pár zábermi ženy, kojacej svoje dieťa v dome a počúvať pritom okolité bombardovanie. (17.07.2015)

"Porodit dítě, není tak lehké, jako válčit...". Velitelka, s neměnným výrazem obličeje a jasnou představou o povinnostech vojáka, se (ne)dobrovolně dostává do situace, kdy musí své hodnoty radikálně pozměnit, alespoň na chvíli je konfrontována se světem, za který se hrdě bije. Střetává se s obyčejností lidského štěstí v nekonečném koloběhu neštěstí, v chudinském marasmu obřezaných cigánů. Její život je ze dne na den postaven před největší životní volbu. "Maria...to jsou dnes lidi...". Vynikající experimentální režie, podobající se kapánek našemu mistru Kachyňovi. Askoldov ve svém jediné filmu, ve kterém i přes zdánlivě nepřekonatelnou konkurenci geniálních sovětských režisérů své doby, dokázal najít cestu k originalitě, využívá snové i fantazijní reality a nejsilnější kontrasty doby nechává na dětech a jejich trochu děsivých hrách. Silný příběh s dokonalou dobovou atmosférou. (11.06.2018)

„Když lidem seberete báchorky, jak jim pak řeknete, pro co se má žít?“ - „Lidé báchorky nepotřebují. Lidé potřebují pravdu, za kterou nebudou váhat umřít!“ - „Umřít? A kdy budou žít?“ Aneb je těžší tlačit dítě při porodu či zapadlé dělo z písku? Komisařka, přesvědčená komunistka, nekompromisní, nepostradatelná žena je „v tom“ a ani trochu nemá radost. Nepomáhá ani fakt, že chudá židovská rodina, které je nařízeno, aby ji u sebe nechala, se k ní zprvu nechová zrovna nejvřeleji. Může se ale vše změnit k lepšímu? Není se moc čemu divit, že tenhle sovětský film skončil v trezoru. Ačkoliv být v kůži cenzorů, víc než líčení Židů, by mi asi vadilo „nepříliš“ hrdinské zobrazování revoluce a vůbec soudruhů/rudoarmějců. Tak či onak jde o dost depresivní (zejména taková vize budoucnosti Židů), nepříjemný a místy opravdu působivý film (mě osobně nejvíc mrazilo při dětských „hrách“). Napomáhá tomu i výborná práce se zvukem a střihem. A přesto se tu najde i trocha lidskosti a naděje. Jenže revoluce zuří dál a žádá si oběti…za mě solidní 4*. (10.05.2020)