The Party and the Guests
A Report on the Party and Guests
Réžia:
Jan NěmecKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Karel MarešHrajú:
Helena Pejšková, Jana Prachařová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Pavel Bošek, Karel Mareš, Evald Schorm, Jan Klusák, Jiří Němec, Ivan Vyskočil, Dana Němcová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Film, ve kterém tehdejší prezident Novotný našel urážku svého majestátu, má neobyčejnou formu jakoby autentického záznamu jedné společenské události. Skupina sedmi lidí je pozvaná na oslavu, usřádanou blíže neurčenou významnou osobou. Cestou lesem je přepadne "fízlovské" komando, kterému velí směšná figurka drze infantilního a zákeřného Rudolfa. Přítomní překvapivě přijímají ponižující pozici a později se servilní zdvořilostí přijímají oznámení, že to všechno byl jen žert. Hostitel, který je s Rudolfem těsně spojený, zahájí slavnost v "zámeckém stylu" na břehu jezera, náladu mu však pokazí "útěk jednoho z hostí". Hostitel to chápe jako osobní urážku. Všichni hosté se spolu s loveckým psem vydávají za utečencem, jenž porušil společenská pravidla, a tím i strukturu vzájemné kolaborace, viny a lhostejnosti. S postavami (pokrytecký snaživec jako jejich pozdější samozvaný mluvčí, unavená hospodyňka, soustředěná na povrch věcí, její zaťatý manžel, který se později útěkem distancuje, dvojice svrchovaně prázdných veselých děvčat...) seznamuje diváky úvodní scéna pikniku na louce - "hosté" se chovají bez vzájemných vazeb, každý hovoří a prožívá vlastní monolog a vnímá jen sebe. Účastníci slavnosti dostanou role jak z morálněspolečenského pamfletu: "vladař", "aktivista", "racionalista", "přitakávač", "demokrat", "jediný, který nesouhlasí". Vladař hovoří tónem, v němž se žoviálnost Velkého dobrodince mísí s panovačností obávané autority. Film vyniká prostotou stylu a poetiky, kafkovskou absurdností, abstrakcí a generalizací (Němcova tvorba je osobitou syntézou třech sugescí - surrealismu, Kafky a Dostojevského). Z jednotlivých motivů jsou podstatné především dva: pomyslně ohraničené území, z něhož se nedá vystoupit, aby se nepřekročila "čára" a hromadné přemisťování hostí u stolů po zjištění, že nikdo nesedí na "svém" místě.
Slavné tragikomické podobenství Jana Němce, výrazově minimalistické a obsazené několika postavami, pojednává o různě maskovaných mocenských mechanismech, často demagogických a lákavých, ať již se žoviálním úsměškem ponižují lidskou důstojnost nebo ničí každého, kdo se odmítne přizpůsobit. Ještě zajímavější jsou však postřehy o chování lidí vystavených zátěžové situaci, třeba o tom, že na odiv vystavované protesty bývají pouhou pózou. Výsledné zjištění je překvapivé: pokud nesouhlasíme, je zbytečné cokoli říkat. Stačí se zdvihnout a odejít.
(oficiálny text distribútora)
Videá (3)
Recenzie (155)
Další z nezapomenutelných roliček mého favorita Jana Klusáka, tentokrát dokonce docela velká. Film jako celek má velkou sílu, jako experimentální alegorie je až neuvěřitelně dotažený a v důsledku působivý. Nevídané střídání napětí, nejistoty, uvolnění, smíchu a znovu napětí a ještě tíživější nejistoty dělá z tohohle filmu extrémně silný zážitek. ()
Eh... s Kafkovskou absurdností nejde nesouhlasit a nejde ji nevidět, občas mi to navíc připomínalo Lynche (to ten geniální Klusák, pozdějc i v tandemu s Vykočilem)... ale celkově tomu prostě nemůžu dát víc než ty tři hvězdy. Formu alegorie i podobenství samozřejmě chápu a nemám s ní problém (bez mučení ale přiznávám, že mi tam toho stejně muselo uniknout víc, než co jsem zvládnul zpracovat), problém ale mám s tím, že jsem si to neuměl nějak konkrétně uchopit a tak jsem vlastně celou dobu pořádně nevěděl, na co přesně že se to koukám. Celý je to na takovym zvláštnim pomezí mezi groteskou a "normálnim" dramatem, ale nepodařilo se mi to toho za celou tu dobu nijak vplout - spíš jsem každou chvíli s otevřenou pusou sledoval, co se to tam zase děje. Tím nechci hodnotu filmu nijak snižovat, jeho naléhavost musela obzvlášť v těch šedesátejch letech bejt ještě úplně jinde než dneska, já to jen neumim označit za něco, co se mě osobně nějak mimořádně dotklo. Ale třeba na tom po dalšim zhlídnutí budu jinak. WTF moments: Jestli ti nehrající herci-neherci byli záměrem, tak fajn - ale tim spíš pak nechápu, co tim teda Němec sledoval (na mysli mám hlavně ty ženský role). A pokud prostě jen neuměli hrát, což je přesně to, co si myslim já, tak to tomu filmu jako celku obrovsky ublížilo - a možná bych neměl takovej problém se do toho dostat, kdyby mě tam tadyty nestrasvitelně odříkávaný repliky tolik neiritovaly. ()
Zcela mimořádný film, který mě i po druhém zhlédnutí udivuje svou promyšleností a celkovou působivostí. Stálo by za to porovnat, jak se s odstupem let mění divácké vnímání - současný divák si podle mého soudu neumí ani představit, v jakém kontextu byl tento film natočen a divácky přijat tehdejší společností. Z osobní zkušenosti s jedním z tehdejších "pamětníků" myslím, že se tehdy Janu Němcovi podařilo natočit film, který na inteligentní a vnímavé diváky zapůsobil skoro jako zjevení a otevřeně vyjádřil postoj, který tehdy rezonoval s velkou částí Němcovy generace. Pokud jde o často zmiňované paralely s Kafkovým Procesem, přijde mi zajímavé, že Jan Žalman se k nim ve své knize "Umlčený film" staví poměrně rezervovaně: "Jak sám příběh, tak způsob jeho podání jako by přímo prstem ukazovaly na autora Zámku či Procesu: táž prostota stylu i poetiky, táž absurdnost bez fantastičnosti, hrůznost bez děsivosti, násilí bez surovosti, týž způsob abstrakce a generalizace. Nicméně jen se tato myšlenka o přímé souvislosti s Kafkou vynoří, ozvou se proti ní námitky. Neboť důvodem toho, pod čím se Kafka hroutil, proč nemohl spát ani bdít a v důsledku čeho nebyl s to snášet "posloupnost života" - abychom mluvili jeho vlastními slovy - nebyl mravní stav světa. Jak píše Eduard Goldstücker v doslovu k třetím vydání Zámku, šlo mu "o poznání, o nalezení smyslu života (...) v šalebném labyrintu moderní existence, tedy spíše o výpravu faustovskou". Klíčovými pojmy mu byly skutečnost a pravda, "... pocit, že se mezi nás a pravou realitu našeho života vsunula skutečnost předstíraná, je myslím základní popud Kafkovy tvorby, kterou pojímal jako boj o proniknutí za fasádu, o odstranění všech nánosů, jež brání tomu, aby člověk plně pohleděl v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti." Bylo nutno trochu obšírněji citovat, aby vyniklo, v čem nejpodstatnějším se film O SLAVNOSTI A HOSTECH rozcházel s kafkovským pohledem na život, přes všechny jinak shody ve způsobu uměleckého ztvárnění." (cit. s. 190-191) ()
O slavnosti a hostech funguje ve dvou rovinách. První rovina je explicitní děj, jež by se dal shrnout bez větších problémů. Několik hostů se chce účastnit oslavy narozenin postaršího pána. Nejdříve jdou směrem na oslavu, poté jsou „přepadeni“ několika muži, se kterými hrají nesmyslnou hru. Následně se objeví oslavenec, vyhrocená situace se uklidňuje, všichni hosté se přesouvají k jezeru ke slavnostní tabuli a nakonec se po dalším převážně konverzačním vývoji většina hostů vydává na „hon“ jediného muže, který se oslavy účastnit nechce. Avšak pod touto banální a veskrze nesmyslnou fasádou se skrývají jiné, na první pohled ne vždy zřetelné významy, které se rozsáhle dotýkají fungování mocenských struktur. Na začátku je hrstka protagonistů, z nichž každý, jak se příběh odvíjí, získává stále zřetelnější podobu určitého archetypu, který se vymezuje k ostatním archetypálním postavám. Středobodem všeho je Ivan Vyskočil, oslavenec, který symbolizuje muže, v jehož rukou je veškerá moc. Dále zde máme Jana Klusáka, který je jeho poskokem, bezpáteřním kariéristou, který, když se oslavenec nedívá, povyšuje sebe sama na toho, jež rozkazuje a když je přítomen, podlézá mu a pitvoří se před ním. K těmto dvěma představitelům moci se poté různě staví jednotlivý hrdinové, jež jsou představeni na začátku snímku. Máme zde například Schormovu manželku, prototyp šedé myšky, jež nemá nikdy žádný názor a která doslova mění kabát, podle toho jak se jí to hodí (když se například pořádá hon na jejího manžela, ihned se převlékne do loveckého oblečení). Máme zde postavu Karla, jež v první polovině snímku funguje jako iluzorní buřič, když nechce přistoupit na pravidla Klusákovi hry. Posléze však zjišťujeme, že nemá s mocenskými strukturami žádný problém, dokud si mocní nechtějí přivlastnit jeho majetek (ve filmu je symbolizován jako zapalovač a nůž - jakmile jsou mu tyto věci nahrazeny, přestává se proti moci vzpouzet). Jan Němec hraje ukecaného intelektuála, člověka jež vše ví nejlíp a teoreticky by dokázal obhájit jakoukoliv pozici a také jich v průběhu příběhu mnoho zastává. To však vede k jeho morální neukotvenosti a neschopnosti skutečně jednat dle vnitřního přesvědčení, protože v jádru se k žádné pozici nepřipoutá. Všechny situace jsou pak též symbolické. V první polovině například Klusák přepadne skupinku postav a donutí je hrát hru. Narýsuje na zem čtverec, jež symbolizuje zdi, které žádná s postav nemůže překročit. Tím je v podstatě naznačeno, že společenská hierarchie a postavení jsou pouhým konstruktem, iluzí a výmyslem člověka. Určití jedinci mají moc, neboť jim ji ostatní přisuzují a tím ji udržují v chodu. Napadlo vás někdy, co má takový vládce nebo král navíc oproti obyčejnému člověku? Většinou nic moc - není často ani silnější než všichni ostatní, mnohdy ani chytřejší a málokdy morálně vyspělejší. Je vládcem, protože na to všichni obyčejní lidé prostě přistoupí. Mraziví závěr poté ukazuje jedince, jež nechce hrát podle těchto pravidel, nechce oslavovat mocné a drát se tím pádem nahoru - tohoto rovného a charakterního muže hraje příznačně Evald Schorm (úžasně nadaný režisér, který bohužel na svoji poctivost dojel i v realitě, na rozdíl od jiných, přizpůsobivějších tvůrců). Na tuto postavu je uspořádán hon, protože svým odmítnutím uznání autorit nenapadá pouze mocné, ale též zahanbuje i ostatní „hosty“, neboť svým chováním podtrhuje jejich zbabělost i absolutní poslušnost. O slavnosti a hostech je rafinovaný film, co se týče množství skrytých významů má v našem prostředí jen malou konkurenci. () (menej) (viac)
Němec natočil jedno z převratných mistrovských děl napomezí realismu, surrealismu a komediálního ambientu. Filmová stylizace mi hodně připoměla některé z filmů Luise Bunniela a možná pro mě byla touto formou i o něco "stravitelnější. Nemohu hodnotit jinak než plným počtem a konstatováním, že Němec rozhodně právem patří k naším zásadním filmařům. 10/10 ()
Galéria (5)
Zaujímavosti (12)
- Roli ptáka si zahrál hudební skladatel Jan Klusák. Nabídla mu ji Ester Krumbachová poté, co ho viděla řádit na jisté společenské akci. (Brtniik)
- Kompozice hostiny byla provedena na základě rozestavení stolů a židlí při udělování Nobelových cen. (hippyman)
- Vtedajší prezident Antonín Novotný vnímal postavu vladára ako narážku na neho, a preto ho osobne zakázal hneď v prvej normalizačnej vlne. (Raccoon.city)
Reklama