O slavnosti a hostech

Absurdita dialogů a konání, spousta narážek. Záměrně vybrané typové postavy a davové šílenství. Úslužnost a pasivita. Závěrečný hon na vyděděnce, štěkot psa a konečný střih. Škoda kratší délky (rozvedený závěr by mohl mít ještě silnější dopad) a vzhledem k nastíněnému charakteru vyloučeného mi trochu vadil podivný zvrat v jeho chování (když s něčím nesouhlasím, tak mlčím a uteču? To je dle tvůrců idea vzbouřence?). Stejně tak jsem nebyl úplně spokojen s absencí smysluplnějšího příběhu (možná je to jenom můj problém ale pro film ho považuju za důležitý), a proto hodnotím pouze slabšími 4*. Snímek, který si říká o další zhlédnutí (a díky bezvadnému spratkovi Rudolfovi tuhle prosbu v budoucnu někdy vyslyším). (17.06.2012)

Jan Němec inak, a znova úžasne. Kamerové nuansy z Diamantov noci, nárazy statiky a roztrasenej dynamiky, snov a skutočnosti vystriedala jednoliata absurdita v decentných nájazdoch kamery, kľudnejších a vyrovnanejších záberoch, pripomínajúcich triezvu formu Luisa Buñuela. O slavnosti a hostech sa koncentruje výraznejšie na obsah než na formu a podoba s Buñuelom neostáva len na povrchu. Motív zvláštne prebiehajúcej hostiny, slúžiacej ako ironické, politicko-spoločenské podobenstvo nemôže nepripomenúť snímky Anjel skazy a Viridiana. Postavy vedú absurdné monológy, neschopné sa na seba súvisle napojiť, dovolené je robiť čokoľvek za predpokladu, že sa to zhoduje so želaniami a predstavami hostiteľa, alebo ak to neodporuje väčšine. Jediným prehreškom je odlíšiť sa, nehrať spoločnú, masovú hru, byť individuálnym. ........... Jan Němec a spol. nemajú so svojou víziou a jej spracovaním problém predbehnúť väčšinu svojich novovlnových súputníkov. Poetika autorových filmov hrá prím v jedinečnosti aj medzi postavami ako sú Cytilová, Jireš, Juráček, Vláčil, zo Slovákov zas Jakubisko alebo Uher. ...... Jan Němec mi v niečom pripomína delo predčasne zosnulého Ela Havettu. Obaja totižto dokázali v minimálnom počte snímok (Elo - Slávnosť v Botanickej záhrade, Ľalie poľné, Němec - Diamanty na dne, O slavnosti a hostech) vytvoriť vskutku unikátny, veľmi koncentrovaný a maximálne výpovedný rukopis, bez zaváhaní prerastajúci scénu, z ktorej vzišiel, prezentujúci v kocke vrcholnú formu československej kinematografie. (22.03.2016)

Ansámblové podobenství O slavnosti a hostech od režiséra Jana Němce má relativně nevinou premisu: sedmice obyčejných lidí je na pikniku v lese, a posléze jsou pozvání na honosnou hostinu tajemného boháče, jež se záhy zvrhne v temnou procedurální hru... Jedinečnost tohoto snímku však netkví pouze v jeho těžké uchopitelnosti, ale i ve zcela otevřené interpretaci autorského vyznění, které si divák může vyložit k obrazu svému. Kvůli záměrně chybějící návaznosti dialogů tak divák na pomezí pouhých 68 minut neustále tápe a dumá, o čem "příběh" tohoto prapodivného filmu vlastně je. Pochopitelně, někdo na něj bude pohlížet jako na minimalistickou mozaiku o slavnosti a hostech. Avšak ti, kteří se pokusí číst mezi řádky, si skrytý význam snímku vyloží tak, jak byl původně zamýšlen – tedy jako sociálně-kritickou alegorii na tehdejší režim až kafkovského střihu, která prostřednictvím groteskního situačního humoru, žoviální symboliky a metafor paroduje mechanismy totalitarismu a autoritářství. Abstraktní postavy jsou zde totiž záměrně napsány tak, aby byly nositelem podstaty, ale i kritiky soudobé komunistické ideologie. Snímek tak nápaditě využívá alegorické stylizace do té míry, aby se vyhnul tehdejší ideologické cenzuře a zároveň se jí tak vysmál přímo do tváře. Sice se mu to stalo osudným, jelikož rozhořčil samotného prezidenta Novotného a byl tak poslán do trezoru, což ale nemění nic na tom, že i v současnosti jde o geniální podobenství a jeden z etalonů kinematografie české nové vlny. (13.09.2021)

intelektuální elita filosofů a neherců v nudném poetickém blábolu (promiňte mi ten výraz, ale nejlépe vystihuje můj dojem) uspává každou minutou a každý bezduchý dialog ubíjí, leze na nervy a sráží procenta z mého hodnocení, které se především díky respektu k režisérovi a krátké stopáži (která byla i tak asi tak o hodinu delší, než jsem potřeboval) ustálilo na uzívaných a uklimbaných 20% [Festival Nad Řekou, 2009] (10.08.2009)

Odvaha ano, symbolismus rozhodně; před lety, ještě za bolševika a těsně po, mě tyhle věci hodně braly, stejně jako historky o zákazu kvůli tomu, že Vyskočil některým soudruhům připomínal Lenina. Takhle po letech si ale nemůžu pomoct a tam, kde dobová i (ze setrvačnosti?) dnešní kritika vidí záměrné pnutí mezi autenticitou a stylizací, cítím spíš řemeslnou nedostatečnost režiséra. Nemluvím o vizi ani nápaditosti, ale čistě o praktické schopnosti přetavit skvěle napsaný scénář do záběrů, které vůbec půjdou dát za sebe – absurdní mechanicky odříkávané dialogy postav zastupujících různé společenské vrstvy, meloucích si svoje a nevnímajících ostatní by přece fungovaly i bez toho podivně amatérského, ne symbolického, ne nějak rafinovaně podprahově zneklidňujícího, ale prostě jen iritujícího nenavazování replik a protipohledů (s kterými střihač mohl těžko dělat něco jiného než najít pro ně aspoň jakýs takýs rytmus). Chytilka, Schorm nebo Juráček si v těch letech pinkali na stejném hřišti se stejnými míči daleko bravurněji. I když Slavnost a hosté k šedesátkám neodmyslitelně patří a vzpomínal jsem na ně jako na silný film, teď s odstupem se mi na ně koukalo překvapivě nedobře a nevycházejí mi na víc než ***1/2. (02.01.2019)