Réžia:
Roy AnderssonScenár:
Roy AnderssonHudba:
Benny AnderssonHrajú:
Lars Nordh, Bengt C.W. Carlsson, Rolando Núñez, Klas-Gösta Olsson, Fredrik Sjögren, Lars Finberg, Gun Fors, Tadeusz UrbańskiObsahy(1)
Filmová poéma inšpirovaná básnikom Caesarom Vallejom rozpráva o ľudskej potrebe lásky, o veľkosti i malosti, o zmätenosti a zraniteľnosti, o veľkých klamstvách, opustenosti a večnej túžbe po priateľstve a súznení. Surrealistický príbeh balansujúci na hrane tragédie a komédie je zasadený do anonymného sivého mesta, kde ľudia prežívajú svoju každodennú rutinu bez záujmu o druhých. Režisér Roy Anderson vytvoril vo filme odcudzený obraz spoločnosti, v ktorej môže byť aj apokalypsa komická. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (80)
Pre nezasvätených by som charakterizoval Piesne z druhého poschodia ako film, kombinujúci vnútrozáberovú montáž Orsona Wellesa a Williama Wylera s dadaistickými a surreálnymi postupmi 20. a 30. rokov minulého storočia, so symbolizmom pripomínajúcim Buňuelov antiklerikálny štýl. Ale natočené moderne na prelome tisícročí. K tomu ešte severská tragikomická atmosféra. Že to dáva aj zmysel, to môže byť pre niekoho iba príjemným bonusom, pre niektorých ospravedlnením zvoleného štýlu. Z Piesní sa toho môžeme veľa dozvedieť, môžeme sa baviť vlastnou všímavosťou, dôležité je totiž neustále pohybovať očami a všímať si, čo sa deje všade, ale úplne všade v priestore plátna. No a Piesne z druhého poschodia sa to volá preto, že to Andersson písal na druhom poschodí domu. Vážne. Nič viac v tom nehľadajte, je to z dôveryhodného zdroja. ()
Je zvláštní, jak často je tento film nazýván groteskou. Přestože se v něm nacházejí všeho všudy čtyři momenty, které by se daly považovat za humorné. Jinak je sledování této přehlídky ubožáků spíše úmorné. Divák aby si to po skončení filmu málem šel hodit. Buď jsem jen ztratil smysl pro humor, nebo to bylo nějaké umění. ()
Nic podobného jsem doposud neviděl. Sled statických scének, skoro až povídek, které se spolu s osudy jejich představitelů vzájemně prolínají a dohromady dávají nelichotivý obraz o stavu lidství. Některé scény jsou geniální (Metro, Generál), některé trošku didaktické (Zastávka, Holčička) a osobně mě trochu míjí ta náboženská rovina filmu. Jestliže jsou filmy, které moralizují otevřeně až násilně ( Lars von Trier) tady si toho málem ani nevšimnete. Zato se jednotlivé obrazy díky své působivosti pomalu a nenápadně vryjí až do morku kostí a řeknu vám, není to v tu chvíli příjemný pocit být člověkem. ()
Jsme v koncích... a kdo není? Tak pravil jeden ze zneuctěných životem v předvečer milénia v anonymním městě, které by se jednou mohlo stát i tím naším... stačí popracovat na všeobecné lhostejnosti a prohloubit otupělost. Možná už nastala ta chvíle - vyjít do ulic a bít se za lepší časy (neskutečně mrazivé scény s demonstranty), dřív, než se navrátíme k obětování nevinných. Oproti svému volnému nástupci je Píseň z druhého patra děsivou depresí, vyvolávající skřípavý smích, který nepřináší uvolnění, snad, že Andersson v mezidobí objevil nějaká ta pozitiva... ()
Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. ()
Galéria (19)
Fotka © Roy Andersson Filmproduktion AB
Zaujímavosti (1)
- S výjimkou jedné jsou všechny scény natočené staticky. Jediná scéna, kdy obraz není statický, je krátká chůze na nádraží. (MTHRFCKR)
Reklama