Akty X - Série 11

For so long, I believed. Několikrát jsem četl názor, že nejufňukanějším fandomem jsou Star Wars. "Pravověrní" milovníci staré trilogie označují prequely za moc romantické, jeden sequel za moc stejný, další pak pro změnu za moc jiný - a jsou proto tak trochu k smíchu. Souhlasím s tím, s jedinou výhradou. Ve fňukání jim patří až druhé místo. Profesionálními plačkami jsou totiž ortodoxní příznivci Akt X, kteří si pokračování vykřičeli nejspíš jen proto, aby na něj mohli neustále nadávat. Ať je totiž epizoda jakákoli, zaslouží si smáznout. Jeden se pak dozví, že vtipné epizody příliš často znevažují odkaz seriálu, temné se do současnosti nehodí, mytologické linky dnes už nikoho nezajímají, vzpomínky na staré zápletky otravují nové či zapomnětlivé diváky, moderní kousky působí směšně a stále dokola, ať už se původní nápad povede přetavit v libovolný výsledek. A zcela nepřekvapivě první vlnu kritiky chytil sám Chris Carter. Což o to, přinést zvrat z nejzásadnějších hned při první epizodě, to byl i pro mě slušný oříšek, ale zatracovat hlavního tvůrce s tím, že zničil seriál, bylo na můj vkus trochu moc. Tohle je jeho dílo a ať udělá cokoli, je to jen jeho vývoj, žádné ničení. Nehledě na to, že ránu na solar už jsme od něj dostali nejednou v původních sériích, kdy mě v šoku či slzách nechalo nejedno odhalení. On jen onu hru s divákem dohrává jako jeden z mála tvůrců do absolutního konce a ne každý na to má žaludek. Nic to samozřejmě nemění na tom, že My Struggle je pro oba (v součtu s předchozí sezónou pak všechy čtyři) takto pojmenované díly výmluvný název. Carter s novou mytologií bojuje, každou hlášku či posun potí v krvi a jak svého času dokázal vystřihnout za sezónu hned několik perel, je znát, jak strašně se na ně teď nadře. Snad o to radši je mám a právě finále celého seriálu (?) bych s klidem zařadil mezi nejoblíbenější díly vůbec. Do černého pálí ale i ostatní tvůrci. The Lost Art of Forehead Sweat je dokonale uvědomělou poctou v poťouchlém duchu, kterou docení opravdu jen ti srdcem zainvestovaní, Kitten dává vzpomenout na na Skinnera soustředěné pecky Avatar a Zero Sum. Nothing Lasts Forever zase připomíná devátou sérii, konkrétně moment, kdy se poslední epizodická zápletka (tehdy v případě Sunshine Days) věnovala jedinci, který neustále sleduje televizi a podle ní upravuje svůj okolní svět - a i přes krvavou tvrdost (tedy tu stránku, kterou mám na seriálu rád nejméně) sbírá body ve velkém díky adekvátní péči o hlavní postavy. A konečně téměř odtržená chuťovka s vyloženě trolícím názvem Rm9sbG93ZXJz, která nejvíc dokazuje posun, který seriál za své čtvrtstoletí prodělal. V začátcích totiž i tehdy aktuální případ zlobící techniky Ghost in the Machine působil úsměvně, zatímco dialogů prostý thriller už mrazivost, aktuálnost, černý humor ani nadhled nepostrádá - a zcela mimochodem si levou zadní podává celé slavné Black Mirror. Ze sezóny jako celku ale překvapivě často a překvapivě silně cítím nostalgii. Všichni, kteří mohli psát jednotlivé příspěvky i letos, jsou klidnější, rozvážnější, oproti desítce vědí více, na čem jsou, vědí, co si mohou dovolit, protože pauza tentokrát byla jenom dva roky a ne víc jak dekádu. V první řadě je ale ode všech cítit smíření se s koncem. Dostali šanci, jakou mnoho seriálů nedostává - skončit ještě jednou, poupravit to, co na původním konci třeba podle nich nebylo dotažené. A všechny emoce, které v nich při psaní mohly pracovat, cítím i já, nejen v posledních deseti minutách, které v duchu obří antické tragédie dovádí do konce dějové provázky, které vlály ve větru dvacet let. (18.04.2018) (menej) (viac)