Pokánie

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. (22.08.2012)

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% (21.12.2022)

Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. (21.02.2011)

Keby existovala ČSFD ešte za socíku, keď som ten film videl, neváhal by som aj so šiestimi :-) hviezdičkami Pretože aj na "perestrojkové" časy to bol mimoriadne odvážny film. Keď som ho videl pred časom, bez dobových konotácií, stále zostalo veľa presvedčivého, aj filmársky pôsobivého, ale k absolutóriu mu už čosi chýbalo. To je to riziko "politických" filmov... (27.09.2006)