Pokánie

Převážná většina filmových fanoušků si titul Pokání spojí s nesrovnatelně mladším filmem britsko-francouzské výroby z roku 2007. Pokud si dobře vzpomínám, jen málokterý snímek mě pobavil tak, jako se to povedlo právě Abuladzeho Pokání. Ten výraz koncentrované nudy a ztělesněného zoufalství v očích diváků při promítání filmu mi hluboko utkvěl v paměti. V polovině 80. let, kdy se film dostal do širší distribuce, se stal nikoliv filmovou, ale společenskou událostí, kdy každý, kdo chtěl být "in" jednoduše musel Pokání vidět. Potíž je v tom, že se jedná o typicky klubový intelektuální snímek, který je obtížně konzumovatelný širším filmovým publikem. Budu velký optimista, když napíšu, že 5 % diváků film "vzalo", kdežto 95 % z něj bylo maximálně znechuceno. To nic nemění na faktu, že ho všichni chválili do nebes. Své místo ve filmové historii si vysloužil za to, že byl první filmovou obžalobou stalinismu. Jenže plnou metafor a symbolů a s nefunkčním příběhem.... Jako seznámení s érou stalinismu nepoměrně líp funguje např. Baltazarova hostina nebo Unaveni sluncem. Pokání je příliš dlouhý, špatně sestříhaný snímek, který lze promítat tak na filosofické fakultě, ale ne v běžné distribuci. Celkový dojem: 40 %. (14.01.2008)

Včera jsem se s chutí podíval hned na tři gruzínské snímky z éry SSSR a Abuladzeho trezorový snímek byl dokonalým vyvrcholením. Jestliže jsem u Blankytných hor psal o pokulhávající kvalitě některých "perestrojkových" filmů, zde musím na svou poznámku navázat poznáním, že Pokání mezi nimi představuje výjimečnou perlu. Žánrové rozhraní komedie / drama / podobenství zde výborně funguje jak za pomocí absurdních situací a humorných vložek (svérázné spěvokoly mi hodně evokovaly italskou komedii "Moji přátelé"), tak ve vyprávění silného lidského příběhu i zakompováním stylizovaných snových výjevů s hlubokou symbolikou a přesahem. Jak říká jedna z postav, minuly časy, kdy se lidem neomylně tvrdilo, že je stvořil Bůh, a říkají se teď jiné pravdy, které se dosud pro změnu zatajovaly. To pouze jedna vládnoucí ideologie vystřídala druhou. Nastoupila nová, lstivá taktika. ,,Podepíšeme jim všechno, dovedeme to do absurdnosti, do úplné nesmyslnosti." Slepá spravedlnost s pevným mečem a váhama se ocitla jako rukojmí pod vedením novodobého diktátora Starosty. Absurdní konání z opoziční strany se v krizové chvíli stává působivým protestem, z příběhu zdánlivě poblázněné paní obžalované s kacířskými nápady se vykloubí pro vládnoucí stranu mnohem větší a komplikovanější nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Velice působivá umělecká reflexe (nejen) stalinské totality a vykonstruovaných procesů 50. let. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.03.2020)

Film vypráví o postavě jménem Varlam Aravidze, jenž je symbolem skutečně existujících diktátorů a film je tak jakousi výpovědí i obžalobou tehdejšího režimu. Film začíná Varlamovou smrtí a jeho slavnostním pohřbem, avšak následující den se jeho mrtvola objeví opřená o strom v zahradě své rodiny. To se děje každý den, znovu a znovu. Varlam je neustále znovu pohřbíván a někým znovu vykopáván. Žena, která to činila je nakonec dopadena, avšak odmítá jakoukoli vinu a vypráví o zlu, které Varlam napáchal a kvůli kterému ho nepřestane stále znovu vykopávat, dokud toho bude schopna. Její tvrzení později dopadá i na jeho rodinu, která s až teď začíná uvědomovat své zaslepení lží a možné škody, které Varlam napáchal. Film na mne dost zapůsobil. Zpočátku se divák směje, jelikož neustálé objevování se mrtvoly v zahradě působí absurdně a mnohdy až komicky, avšak s tím, jak se děj vyvíjí, si divák začíná uvědomovat smysl celého tohoto činu - obžalobu stalinistického režimu. (23.01.2015)

Jednoduché hodnocení. Za celý svůj život (kurva dlouhý)jsem jako promítač venkovského kina viděl z komunistické éry Ruska a jeho satelitů jen 2 opravdu krásné a dobře udělané filmy: Cikáni jdou do nebe a Pokání. Jak se to těm gruzíncům podařilo udělat-nepochopím. Je to geniální po stránce scénáře, námětu, hudby, herectví, režie. Jedna z nejsilnějších scén, s odstupem času hodnoceno, je rozhovor syna Varlama s Bohem a ďáblem a Varlamem, který pojídá rybu v přítmí sklepa. "Jestli každému vše odpouštíš, tak na co si ztěžuješ, potom jsi Ježíš!....Starou bačkoru ti na tom záleží, ty jsi prostě jenom dostal strach....Pokud není kočka v tmavé místnosti, pak si ji tam vytvoříme a pak ji také chytneme." Zaráží mě nízká hodnocení tohoto opravdu geniálního díla od kolegů s CSFD. Jestli se u tohoto filmu nudili, doporučuji jim fotbal nebo hokej, má to větší spád. (20.01.2009)

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)