Verotika

Verotiku po premiéře předcházela neblahá pověst něčeho jako Wiseauovo The Room v hororovém provedení. A já si možná troufnu říct, že je to ještě daleko horší. Rocker Glenn Danzig se po šedesátce zřejmě rozhodl, že od hudby přesedlá k filmařině, a tak si natočil hororovou antologii na motivy své vlastní komiksové tvorby. Příšerní herci, opožděný střih, tragická práce s kamerou, hnusné digitální efekty, scénář nedávající ani trochu smysl a postrádající jakoukoliv gradaci děje, režie pětiletého dítěte, všudypřítomný přehnaný sexismus - Verotika to má všechno. Snímek je složen ze tří jednotlivých příběhů, které jsou spojeny rámcovým segmentem Morella: Titulní postava s tváří pornoherečky Kayden Kross vydloubne oči nějaké svázané ženě v mučírně a poté se obrátí do kamery a začne vyprávět jednotlivé historky, jež mají společné jen to, že jsou všechny naprosto příšerné. The Albino Spider of Dajette: A začíná jízda neúmyslné směšnosti. Fotomodelce se bizarním způsobem podaří k sobě připoutat pavouka-démona, který při jejím spánku chodí vraždit a znásilňovat prostitutky. Děj příběhu se z nějakého zbytečného důvodu odehrává ve Francii, a tak všichni herci strašně falešným způsobem napodobují francouzský přízvuk. A je to opravdu k popukání. Change of Face: Zjizvená striptérka vystupující pod jménem Mystery Girl po nocích vraždí ženy a sbírá jejich uřezané obličeje. Je zde očividná inspirace klasickým francouzským snímkem Oči bez tváře Georgese Franju. Je to nicméně dost repetitivní a nudná historka s tím nejneschopnějším policejním vyšetřovatelem kinematografie, proti němuž je i Jacques Clouseau prvotřídním detektivem. Drukija Contessa of Blood: Holé utrpení. Zatímco předchozí dvě povídky měly aspoň náznak zápletky a děje, o této se to už vůbec nedá říct. Úmorně nedějová variace na příběh o krvavé hraběnce koupající se v krvi panen nenabízí nic jiného než dlouhé záběry toho, jak se komtesa čvachtá v krvavé lázni a poté se dlouze dívá do zrcadla. Při této části filmu lidé v kinosále začali snímek roztleskávat, aby se děj posunul někam dál. Ale on se až do konce nikam neposune. Verotika je přehlídka naprosto kolosálního filmařského neumětelství, přemíry sebevědomí režiséra a jeho nulové sebereflexe. Odpad nedávám jen proto, že jsem se při té hrůze škodolibě bavil, ale objektivně to nic jiného než odpad není. [Sitges 2019] (05.10.2019)

Lahůdka pro milovníky zábavně špatných filmů , pro které je vhodné anglické slovo "campy" znamenající něco jako vytříbený špatný vkus. Já se dost nasmál na místech, která měly působit vážně. Tvůrci se nenamáhají děj vysvětlovat, takže je to pěkný chaos jak v amatérském DVD hororu. Herci jsou kožení a scény nesnesitelně dlouhé. Místo bradavek oči je hustý nápad. (02.12.2020)

Verotika nabízí Morellu která představuje tři povídky. Snad nikdy jsem ještě neviděl antologii jejíž povídky by měly stejnou kvalitu. Tady tomu tak je. Všechny povídky jsou vyloženě odpadový. Tím pádem se pro mě Verotika stává nejhorší antologií jakou jsem kdy viděl. Zároveň je horkým adeptem na nejhorší film co jsem tento rok viděl. Závěrem jen dodám, že Glenn Danzig umí dělat možná muziku viz. kapela Misfits ale od filmařiny by se měl držet radši dál. Tohle určitě NEDOPORUČUJU. ZTRÁTA ČASU. (05.11.2021)

Misfits miluju a rád si poslechnu i jinou Danzigovu tvorbu, ale tohle je příšernost. Možná že by se některé ze sekvencí daly použít jako intra k autorovým hudebním videoklipům, ale to je tak všechno. Co se srovnání s The Room týče, tak ani to mi nesedí. Zatímco Wiseauova nekompetence ve vztahovém dramatu vyniká a rozesmívá, ta Danzigova působí otravně a nudí. Jediné, co mají oba filmy společného, je neschopnost vést příšerné herce. A tak jsem se bavil alespoň hádáním, která z přítomných dam si normálně vydělává jako pornoherečeka. Je jich tu docela dost, ale ty, do kterých bych to řekl, mezi ně nepatří. Vrať se radši k muzice Glenne. (04.04.2020)

Známý problém filmařské impotence: Neschopnost udržet aktéry v záběru a neschopnost záběr opustit (a když už se tak konečně stane, tak to musí být kombinací prolínačky a zatmívačky). Tommy Wiseau a James Nguyen dostávají nového zásadního konkurenta v boji o trůn žijícího arcikněze drekového neumětelství a nabubřelé nesoudnosti. Sledování o samotě navozuje touhu podřezat si žíly, aby člověk ukončil tu mizérii (takže se vlastně jedná o tuze působivé dílo prostupující svými motivy do reality). Ale ve skupině, či nejlépe v narvaném kině na Festivalu otrlého diváka, se sledování "Verotiky" mění na velkolepý zážitek překypující výbuchy smíchu a bezprostředními živými komentáři. Na "Verotice" je totiž nejkrásnější, jak dokáže člověka překvapit tím, co vše může být na filmu špatně; přičemž tady je špatně opravdu úplně všechno. (01.11.2021)