Hotel pro cizince

Možná podobenství totality, ale v každém případě beznadějně působící film, plný absurdit a hnusu. V podstatě kafkovská deprese se sice snaží vše zabalit do uměleckého hávu, ale všudypřítomná ošklivost a zmar a současně naprostá absence čehokoliv pozitivního, nemají nic společného se skutečným životem, byť v totalitě. V rámci toho l´art pour l´art neomlouvá ani secesní prostředí (k němuž se Nový zámek v Jevišovicích výborně hodí) a dobré výkony (některých!) herců. Na rozdíl od Petra Čepka mi Táňa Fischerová připadá velmi slabá, ale o to v podstatě až tak nejde. Jako nechtěný dokument podoby Nového zámku v Jevišovicích a ukázku ducha tvorby šedesátých let“ to jakousi hodnotu má, nic víc. (10.09.2017)

Z nějakého neznámého důvodu jsem tomu chtěla dát šanci, ale podcenila jsem kulminaci generace Činoherního klubu, Ester Krumbachové a interpelace poslance Prušince. Josef Somr zpětně hodnotí více jako magorii než fantas, Táňa Fischerová to přehnala během natáčení se zmrzlinovými poháry a kameraman Ivan Šlapeta si rád zavzpomínal na Tondu. A co ten teplej Libíček? Za toto všechno ani tu trochu něhy. (05.12.2012)

Jelikož je to lidská mysl, co identifikuje postavy, probouzí příběh a rozvíjí ho v logických zvratech a uděluje i mění řád a pravidla rámce příběhu, je to také zase jen lidská mysl, co takovou tvůrčí orientovanost ve svém světě nezvládá a ztrácí se v nesmyslnosti. *** Je-li taková filmem ukazovaná postava ztracena v porozumění sobě a světu, který se kolem ní záhadně a obtížně utváří, pak sledujeme ono kafkovské mystérium jedince zmítajícího se v nepodvolující se, nenahrávající skutečnosti, bez ohledu na vlastní jednání čelícího nepřátelské cizosti, napořád vystaveného zdánlivě mystickým a tajuplným, přitom však pouze smyslem nenaplněným upřeným pohledům druhých, náhodně i adresně (jak totiž obé od sebe rozeznat) vyslechnutým průpovídkám i pozorovaným scénám... Všechno se přitom jeví jakožto osudové, klíčové, vyčerpává postavu tím, jak každé jednotlivosti musí věnovat maximální pozornost, aniž by jí některá konečně přinesla vysvětlení a úlevu. *** V takto nastaveném módu pak ovšem nezáleží na tom, jak hluboce propastných odtažitostí, jak velmi odcizených obrazů, jak naprosto nepochopitelných jevů jsme svědky, neboť nesrozumitelno se nedá prohlubovat ani stupňovat, zmatek a chaos, je-li zmatkem a chaosem, nelze zesilovat ani rozvíjet, není možné sledovat jeho vývoj a proměny, žádný logický spád děje... Není čemu rozumět. Absurdita může jen více či méně překvapovat, avšak neztotožnitelná se vtipem a bez point a závěrů se prvoplánově lacinými efekty brzy vyčerpá a začne unavovat a nudit. V oparu jedovaté manýry, na níž závisí život hlavní postavy, následuje stejně absurdní a nic neznamenající smrt, a trvá-li film dvě hodiny, končí zároveň těžkou otravou diváka. Totiž: Kafku jsme už četli a nic nového se na tomto poli, jež je nutně bez vývoje a na němž se pouze střídají nové a nové obrazy, nedá nabídnout. O to intenzivněji takové prostorné pole ovšem přitahuje a svádí tvůrce, kteří nevědí, co přesnějšího říct, protože s konkrétností si člověk může zadat a natlouct, ale generovat tajemnou nahodilost lze donekonečna a pro široké publikum bude člověk pořád vypadat jako dotýkač vyšších pravd a nepochopený filosof a umělec. *** ""Prosím vás, co je to za pořádek, spát se svou vlastní sestrou. A možná že to ani není jeho sestra!"" (25.07.2014)

Pomalu končím s Juráčkovými Paměťmi a říkal jsem si, že rozhodně musím vidět filmy jeho souputníků - a začal jsem se snímkem jeho nejlepšího (a pokud ne, tak rozhodně nejstaršího) kamaráda. No začal jsem blbě, to podobenství se tváří hrozně sofistikovaně a zároveň je příšerně jednoduché. Člověk nemusí být profesorem matematiky, aby tohle všechno odhalil a zároveň je dost k nepřežití, jak je při relativně rozumné stopáži ten film nudný. Není to žádný zvláštní průšvih, jen zklamání. Ovšem další Mášovy důležité snímky si rozhodně ujít nenechám! (17.04.2023)