Červená ještěrka

Příjemňoučká komedie jak ze třicátých let, u které se člověk celou dobu příjemně usmívá - na nějaké salvy smíchu ale může zapomenout. Jemný humor a krásná atmosféra jihočeského maloměsta příjemně sedly také hereckému obsazení, jemuž dominují překrásná a talentovaná Vlasta Fabianová a úžasně kultivovaný švihák Václav Voska. Jindřich Plachta nemá velký prostor (většinu doby je ztracen), ale i tak zanechá svůj otisk, a zbytek obsazení taktéž nezaostává. Vřele doporučuji! (03.01.2009)

JEŠTĚRKA představuje ve vývojové typologii československého filmu přechodný typ. Satirický námět s úspěchem zastřel vlastně tradiční mravoličný ráz filmu a la Slavínský a současně ho překonal výletem do skutečného umění (prostřihy do představení ŽEBRÁCKÉ OPERY). Neobvyklý byl i způsob, jakým se naložilo s hvězdou Plachtovy proslulosti; zde našel rovnocenné protihráče v tehdy mladých, ale již vyzrálých hercích nové generace, jak je ve svých úlohách již tenkrát ztělesnili Vlasta Fabiánová a elegán světové úrovně Václav Voska. Satirický záměr navíc nebyl jen předstírán a opravdu směřoval k pohledu za nadýchané kulisy první Československé republiky. Kultura drbu i planého veršotepectví se kvalitou svého zachycení blíží k nadprůměru a vyluzuje v divákovi upřímný, nezastíraný smích. JEŠTĚRKA je - a ve své době byla pochopitelně o to víc - pro naše předky jedním z posledních závanů svobody a hravé radosti před nástupem drsných padesátých let. Pro skutečné milovníky starých českých filmů je jedním z nejchutnějších a nejvábivějších soust. (29.10.2011)

Ještěrka v červeném bludišti, původní kratochvilná humoreska z pera Jiřího Mařánka (1891 – 1959), vzniknuvší již na sklonku dvacátých let, stylem vyprávění odkazuje na minulost, na dobu, která vzývala jiné hodnoty i jiné hrdiny. A protože Mařánek v poválečném kvasu zastával vlivný post na nejvyšších místech, bylo nasnadě, že světlo světa brzy spatří právě jeho odlehčené dílko, v tomto případě scénář s názvem Červená ještěrka. Realizace pod vedením Františka Sádka, talentovaného režiséra, který se s neobyčejnou vervou pouštěl do nových filmařských projektů, neměla v zásadě čím zklamat – v rozverném, lehce pikantním příběhu o záletech ctihodných měšťanů se objevuje jak vůně prken a šminek, tak postava popleteného středoškolského profesora v podání Jindřicha Plachty, jehož záhadné zmizení vyvolá nebývalý rozruch. Po napjatě očekávané premiéře si ovšem kritika řádně přisadila a na nevinné filmové hříčce, vracející diváka do bezstarostných okamžiků první republiky, nenechala nit suchou. Sádek upadl v nemilost a do filmových ateliérů se vrátil až po velmi strastiplných událostech v druhé polovině šedesátých let. Osud bývá, žel, nevlídný. (05.10.2008)

Príbeh o strate profesora botaniky, ženskej hereckej hviezde prichádzajúcej hosťovať do mestského divadla a o pokrytecky chlípnej honorácii mesta. Pán profesor pri prechádzke prírodou zhliadne unikátny živočíšny druh, a vo vášnivom zaujatí si nevšimne skalný previs. Zraneného, otraseného a s miernou dezorientáciou sa ho ujímajú opodiaľ žijúci manželia. V meste samotnom sa zatiaľ rozšíri správa o jeho samovražde, údajne kvôli nešťastnej láske na staré kolená. Zaujímavo sa rozvíjajúci úvod ústi do pomerne topornej, nezaujímavej a po dlhšom odstupe ťažšie zapamätateľnej komédie, pranierujúcej najmä faloš bohatých mestských vrstiev. (28.10.2004)

Když ještě před únorem '48 začali tvůrci natáčet tenhle film, ve kterém se nejdřív zakazuje v divadlu hrát jistá komedie anglického autora a pak se povolí časem jen jako důsledek výhodného kompromisu při vydírání, patrně ani netušili, jakým cenzurním zásahům a zákazům budou muset někteří z nich čelit v nové době. Jaké symbolické... Vedle komedie Parohy (vzniklé o rok dříve ještě ve spolupráci s Alfrédem Radokem) se jedná o jediný samostatní celovečerní film režiséra Františka Sádka, který se už víckrát z politických důvodů k vlastní tvorbě nedostal. V obou filmech nám nabídl velice zdařilé "labutí písně" žánru lidové filmové veselohry, typického pro prvorepublikové období. Zápletka úředního prohlašení nezvěstného člověka za mrtvého se nám sice už v tvorbě prvních poválečných let opakuje minimálně potřetí (Řeka čaruje, Varúj!), nicméně opět s originálním vyústěním, tentokrát v podobě odlehčené komedie z prostředí školského a kulturního. Klasik Plachta nezklamal, ale hlavní filmové sólo zde odvádí půvabná Vlasta Fabiánová, která určitě mnohé okouzlila nejen jako ta Červená ještěrka, ale i jako Erna di Garmo. Za pozornost stojí i v jedné ze svých prvních rolích velice mladý Václav Voska. Koukněte se, zasmějete se a třeba i nostalgicky zavzpomínáte na něco ze (středo)školních let... 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (14.01.2018)