Prší nám na lásku
Det regnar på vår kärlek
It Rains on Our Love
Réžia:
Ingmar BergmanHudba:
Erland von KochHrajú:
Barbro Kollberg, Birger Malmsten, Gösta Cederlund, Ludde Gentzel, Douglas Håge, Hjördis Petterson, Benkt-Åke Benktsson, Sture Ericson, Ulf Johanson (viac)Obsahy(1)
David je čerstvě propuštěný vězeň a Maggii ujel vlak domu. Po krátkém seznámení na nádraží a společně strávené noci, se oba „ubytují“ ve zdánlivě opuštěné chatce v zahrádkářské kolonii. Majitel nabídne Davidovi odkup chatky a oběma se tak konečně naskytne možnost žít normálně. Kola osudu ovšem odhalí ještě nejednu pravdu (Maggi je těhotná s jiným mužem, kolonie se bude rušit atd.). Mladí lidé musí nakonec svůj přístup k životu obhájit před až groteskně upjatým soudem. (Ferguson)
(viac)Recenzie (20)
Naivita starých romantických snímků je tu celkem patrná, kdežto Bergmanův styl ještě tolik ne - avšak za jeho náznak budiž pokládána trochu záhadná postava vypravěče, který se tu a tam objeví, aby v pravou chvíli zasáhl do děje (vrcholem je pak vypjatá scéna u soudu). Děj je prostinký - žena s tajemstvím a muž, který právě vyšel z vězení, se náhodně setkají, aby v sobě našli zalíbení a rozhodli se spolu zkusit začlenit do společnosti a žít normální, plnohodnotný život - nečekali však, že to bude tak strašně těžké... Závěr filmu není typicky šťastný, ale přesto je plný naděje - krásný poslední záběr na divákově tváři snad i vykouzlí dojatý úsměv - a to přeci není zas tak málo... ()
Začiatky režiséra Ingmara Bergmana boli určite impozantné, všetkým bolo jasné, že na scénu prišiel veľký filmár. Otázkou bol len príbeh, ktorý sfilmoval. V tomto prípade ide o trochu zromantizovaný príbeh dvoch mladých ľudí, ktorí majú vlastnú minulosť, ale veľkú snahu žiť spoločne. Dej je jednoduchý a dobre sa naň díva. ()
Nemôžem napísať, že ma tento prvý, či druhý Bergmanov film zaujal. Dokonca som v ňom na rozdiel od iných užívateľov ani nezbadal náznaky režisérovho neskoršieho majstrovstva. Takže po krátkom čase už nebudem ani vedieť o čom film bol. Ale nie je to žiadna tragédia. Bergman nakrútil viacero filmov, ktoré si budem pamätať pokiaľ mi pamäť bude slúžiť. A to sa nedá povedať o každom režisérovi. ()
David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí. ()
Bergmanova režisérska prvotina. Nie je to síce typický Bergman, ale aj napriek tomu je tu už v pozadí cítiť niečo z jeho budúcej tvorby. Vzal si na pretras svoju obľúbenú tému - vzťahové problémy a komplikovanosti lásky, v tomto prípade v spojitosti s nie celkom ľahkou sociálnou situáciou (s dôrazom na náboženskú stránku) vo vtedajšom Švédsku, krátko po skončení vojny. To všetko odľahčenou, divákovi prístupnejšou formou, ktorú výborne dopĺňa aj naratívny tajomný sprievodca príbehom, v ktorom sa divákovi vyjaví, čím všetkým si na pozadí zlej sociálnej situácie musel zaľúbený párik prejsť, aby sa aj na nich konečne usmialo šťastie v podobe "normálneho" spoločného života. 80/100 ()
Reklama