Upír Nosferatu

Klasický filmový horor předkládá divákovi šerosvitný příběh z pera B.Stokera, byť Murnau nezískal práva na knihu, a tak musel pozměnit jména i lokace. V roce 1925 měly být všechny kopie filmu zničeny, jelikož vdova po Stokerovi podala na filmaře žalobu a soud vyhrála. Jak se zdá, některé kopie krutému osudu unikly... Atmosferický příběh plný šílených postav, stromů, neklidně se klátících ve větru, temných stínů, tajemných mraků, transylvánských hor se zříceninou hradu a krys roznášejících mor všude, kam Nosferatu vkročí. Paralelní děj, kukátkové záběry a dopisy, zápisky, knihy, listiny. Zatímco šílený majitel realitní kanceláře chytá ve vězení mouchy a čeká na Mistra, pavouk nad ním hbitě omotává svoji oběť. A vědci? Ti pozorují masožravou rostlinu a polypa, kteří jim připomínají upíra... Ač jsem viděl film několikrát, teprve nyní jsem si všiml podrobněji scény: lékaři s pomocníky se sklánějí nad mrtvým kapitánem a současně zkoumají lodní deník. V jistých momentech kopírují známý obraz Anatomie dr. Tulpa od Rembrandta. Rozličných symbolů lze ve filmu najít více, mě osobně potěšilo, že i po několikerém zhlédnutí je stále co objevovat. Mé první setkání s králem upírů se odehrálo kdysi...v kině. Ale musím uznat, že působivý je i na menším ,,plátně". Fascinující. (23.11.2017)

Na nemej film je to parada. Vetsinu casu se dej docela slusne drzi Stokerova Draculy, i kdyz v necem spis pripomina toho Coppolovo, akorat ten konec je vcelku odlisnej, ale to je celkem jedno. Tady de hlavne o paradni atmosferu, podporenou ruznejma kamerovejma filtrama, i kdyz precejen je sem rejza tak nak sviha jak se mu zrovna zachce. Velky plus jsou herci, ty totiz nastesti nijak vyrazne negestikulujou a Schreck, na kterym celej film stoji, vypada spravne tajemne az odpudive. Jeho pohyb sice misty pripomina homouse na lovu, ale o tom pomlcim. Takze rozhodne pravem hororova klasika, ale me nemy filmy moc nerikaj, takze jsem se misty trochu nudil, proto "jen" 4*. (22.09.2009)

Nosferatu nevzbuzuje hrůzu, po bezmála devadesáti letech vzbuzuje ale velkou dávku úcty. Je to totéž, jako když dnešní automobilový nadšenec navštíví muzeum a kochá se pohledem na stařičkého automobilového veterána z počátku 20. let minulého století. Je celý hranatý, má mizerný výkon a není ani pohodlný, ale dýchá z něj romantika počátků automobilismu. Stejně tak v Murnauově snímku můžeme spatřit tu objevitelskou a průkopnickou dobu výroby filmů, kdy se věci dělaly na koleně, ale s obrovským nadšením a invencí. Při sledování projekce v kině jsem byl překvapený, jak moc Murnau kopíruje slavný Stokerův román a vdově po slavném spisovateli se ani nedivím, že filmaře zažalovala a film díky ní skončil v zaprášeném archívu. Překvapila mě zároveň doprovodná hudba, silně disharmonická, opravdu zneklidňující. Čekal jsem spíš nějakou klasiku. Celkový dojem: 80 %. (03.02.2009)

Poznámka k olomoucké projekci Nosferatu v rámci Projektu 100 2009 – 24. 2. 2009: Viděl jsem dvakrát shodnou verzi filmu s hudebním doprovodem J. S. Bacha, takže jsem byl zvědavý na odlišný přístup – elektrickou kytaru hudebníka kapely Priessnitz – Petra Kružíka, od které jsem si sliboval především specifickou úroveň expresivnosti. Celý problém byl v tom, že hudba nepodtrhovala obrazy, ale strhávala pozornost na sebe. Tempo doprovodu bylo po většinu filmu neslučitelné s tempem filmu – až na povedenou část, kdy Nosferatu připlouvá na lodi a gradující kytara vzbuzovala silnou emocionální odezvu, kterou navíc dokázala udržel po celou dobu až do okamžiku příjezdu. Po zbytek filmu jaksi nedocházelo ke kontrapunktu obrazu a zvuku, ale celé představení budilo dojem, že sledujeme němý film, a do toho shodou okolností prosakuje zajímavá hudba. Navíc byl film na začátku hudebně zbytečně „přepálen“ a pak to vypadalo, že hudebník dalších dvacet minut ladí kytaru, aby nevyšel z tempa a silný úvod pak vyšel trochu naprázdno. Je to škoda – němé filmy s hudebním doprovodem jsou u nás poměrně vzácným zážitkem a například podobné klavírní doprovody Filipa Topola byly k promítaným obrazům citlivější. (12.12.2004)

75% - Upřímně řečeno, tak vysoké hodnocení dávám pouze za význam tohoto filmu v dějinách kinematografie. Co se týče mého zážitku, taková sláva to není... Filmu se nedařilo udržovat mě v napětí, což je u tohoto žánru asi zásadní problém. Příčinu mé slabé emocionální odezvy vidím především v nesmyslném zacházení s jinak dobrým hudebním materiálem. Uprostřed filmu jsem měl pocit, že hudba, jež dohrála do konce byla puštěna znovu od začátku gramodesky, bez ohledu na děj... Rád bych mluvil o něčem jiném, než o hudbě, ale u horroru hraje hudba příliš zásadní roli na to, abych mohl spekulovat o tom, jaké by to bylo, kdyby bylo více Maxe Schrecka, a méně přehrávaných výlevů Harkerovy ženy. Kde mám obavy, že to hudba zazdila, nemohu dále pokračovat podmiňovacím způsobem. (01.07.2006)