Upír Nosferatu

Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. (05.03.2012)

Jedinečnost slavného trojlístku „Caligari, Nosferatu a Vampyr“ spočívá mimo jiné v tom, jak nápadně se liší – první je expresionistický, druhý mýtotvorný a třetí impresionistický. Kabinet doktora Caligariho klade reálné dějové prvky do rámce pohybů nemocné, blouznivé a démonické duše (expresionistický zevnějšek odpovídá duši), zatímco Upír Nosferatu na to jde obráceně a divné postavy zasazuje do reálných exteriérů měšťanské společnosti. Vampyr od Dreyera stojí někde mezi a snovostí odpovídá francouzskému impresionismu 20. let 20. století. ____ Abych se přiznal, Nosferatu se mi líbil ze všech tří asi nejvíce. Možná za jeho kvalitami nevězí jen zvláštní dvojakost počátků kinematografie, současně tak naivních a podmanivých, jako spíš nepřítomnost postmoderny - příběhy z první poloviny 20. století nerelativizují, nezpochybňují, ani přehnaně nehloubají. Naopak vycházejí z pohádek a z legend a opětovně se k nim v závěru navracejí. A i to je důvodem jejich estetické panenskosti. (02.12.2008)

Max Shreck je fakt mazák a vždycky, když tam zrovna byl tak mě to megabavilo. Chvílema mě ale film nevtáhnul až tak jak jsem čekal, i když jistou znepokojivou atmosféru má hlavně díky dost nepříjemné hudbě. Geniální jsou ovšem záběry, když se na zdi objevuje upírova silueta. Vizuální stránka je naprosto dokonalá i po letech. Ještě se mi líbil herec co hrál šíleného vězně. Naprosto chápu proč se z toho stal takto nadčasový film. (13.02.2006)

Niektoré filmy si svoje čaro uchovajú naveky. Na svoju dobu majstrovsky odvedená práca. Z pohľadu dnešného diváka možno trocha naivne zahrané, no stále to strčí do vrecka väčšinu súčasnej žánrovej produkcie. Čo sa týka romantickej linky, to sa už ani nevidí, že by si dvaja takto prejavovali lásku. A tá hudba bola nadpozemská. Síce nie tak dychberúca ako v prípade Panny Orleánskej, no nemalo to k tomu ďaleko. Silný nadpriemer. 85/100 (17.12.2019)

Občas už je člověk přesycen těmi nejrůznějšími variacemi na život hraběte Draculy. A možná proto je lepší, vrátit se na začátek, přesněji řečeno osmdesát pět let zpátky. Vidět, jak to všechno začalo. Beze slov (protože Dracula žádná slova ani nepotřebuje), jen s nepříjemně zneklidňující hudbou. Max Schreck nehraje Draculu (či Nosferata, jméno tady opravdu není důležité). On jím přímo je. Zapomeňtě na přitažlivého Garyho Oldmana z verze od Coppoly. Zapomeňte na Bélu Lugosiho. Tohle je Dracula ve své animální podobě, šílený a hrůzu nahánějící. A to vlastně platí pro celý film. Jedinečné zpracování, stíny a strach. A můj nejmilejší němý film. (15.07.2007)