Dita Saxová

Dita Saxová v tom koncentráku zřejmě hrála poker a natrénovala si naprosto dokonale tzv. poker face. V první minutě nasadí výraz, ze kterýho člověk nepozná jakejkoliv náznak emocí, a dalších 103 minut ani nehne brvou. Moc jsem nepochopil, co tim chtěl básník říci. Film nabídne takový útržky ze života holky, která přežila koncentrák, ale neni to nijak zajímavý, ani zábavný, ani dramatický, je to prostě nuda. Polská hérečka v hlavní roli sice má něco do sebe, ale byla zřejmě po lobotomii, protože to i Steven Seagal dokáže vystřídat aspoň 2 výrazy v obličeji. Navíc byl problém v tom, že musela bejt předabovaná, takže originální zvuk občas chybí. Třeba si tam přiťukávaj skleničkama a neni slyšet žádný cinkání skla a podobně. Ostatní herci hrajou celkem obstojně, ale nikdo tam nemá nějakou zásadní roli. Jinak jsem si ještě stačil všimnout, že Josef Abrhám má nesymetricky chlupatý záda. Má chlupy jen na pravý straně a vlevo téměř nic. (02.12.2011)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

„Život není to co chceme, ale to co máme.“ Dita Saxová, žena, kterou nikdo nechápe a žádný člověk se nestará o to, co ona cítí, potřebuje a skrývá uvnitř za krásným, ale neprostupným obalem. Je jiná než všichni ostatní, éterická bytost, jež jakoby ani nepocházela z našeho světa, stejně tak myslí, mluví a jedná. Nenachází to co hledá, nakonec se však dočká vysvobození. Výborný, i když velmi smutný film, do kterého není vůbec jednoduché proniknout a ještě těžší je pokusit se pochopit hlavní hrdinku, což se stejně divákovi může podařit jen částečně, proto chápu místní kritiku tohoto snímku, za mě jsou to však silné 4*. (05.08.2013)

Napůl promlčená sonda do jedné mysli, pamatující dny, které rozhodně nikdo nechce zažít. Vtěsnám-li do třech hvězdiček veškerou úctu k tématu, trpělivý výraz Dity a pana Růžka, nezbývá mi bohužel nic navíc. Možná větší a preciznější prolínání vzpomínek s reálným dějem. Dita, ač se svět kolem ní chová, jako by se vůbec nic před tím nedělo, nedokáže plně navázat vztah, který by jí pomohl zapomenout. A když se na scéně opět objeví smrt, je rozhodnuto. (21.05.2012)

Přídavek od Moskalyka k české nové vlně. V kontextu neobyčejně originální a různorodé české tvorby šedesátých let nepříjemně průměrný vyprávěčský styl a unylé tempo. Zdálo by se, že Lustig podílející se na scénáři je jistotou, ale mám pocit, že to lehce skřípe i tam. Jakoby si nedokázal přesně ujasnit styl a obávám se, že mnoho diváků jeho apel nezachytí. (23.03.2006)