Dita Saxová

Preniknúť do hĺbky Moskalykovho psychologického filmu je podobne náročné, ako preniknúť do duše človeka, ktorý prežil iný typ utrpenia a ešte v rámci druhej svetovej vojny hroznejší, ako jeho okolie. Dita uňho hľadá pochopenie, priateľstvá a lásku. Všetko sa však zdá povrchné, závisť vzbudí aj obyčajná kúpa drahéhé náramku. Nechápavo pozerá na kamarátku, ktorá sa vydáva čisto z rozumu a divák v tom môže vidieť paralelu s koncentračným táborom, lenže v tomto prípade dobrovoľne zvoleným. Nielen o povojnovej spoločenskej atmosfére vypovedá tento film, nájsť spomenuté základné životné potreby je rovnako ťažké aj dnes, iba sa zmenili podmienky. Ale chlapi chcú napríklad stále to isté. (06.12.2013)

Bohužel musím souhlasit s komentářem "dobytka". Na film jsem se velmi těšil, ale že by mě nabil nějakými emocemi, to se říct nedá... Z Ditina života se nedozvíme vůbec nic, a proto je těžké se do ní vžít a za její strnulou sošností hledat hlubší podtóny. Psychologický snímek ve stylu ,,řeknu divnou větu s úsměvem Mony Lisy a pak pět minut koukám a mlčím" se mě nikterak nedotkl. (05.08.2013)

Přídavek od Moskalyka k české nové vlně. V kontextu neobyčejně originální a různorodé české tvorby šedesátých let nepříjemně průměrný vyprávěčský styl a unylé tempo. Zdálo by se, že Lustig podílející se na scénáři je jistotou, ale mám pocit, že to lehce skřípe i tam. Jakoby si nedokázal přesně ujasnit styl a obávám se, že mnoho diváků jeho apel nezachytí. (23.03.2006)

Dita Saxová v tom koncentráku zřejmě hrála poker a natrénovala si naprosto dokonale tzv. poker face. V první minutě nasadí výraz, ze kterýho člověk nepozná jakejkoliv náznak emocí, a dalších 103 minut ani nehne brvou. Moc jsem nepochopil, co tim chtěl básník říci. Film nabídne takový útržky ze života holky, která přežila koncentrák, ale neni to nijak zajímavý, ani zábavný, ani dramatický, je to prostě nuda. Polská hérečka v hlavní roli sice má něco do sebe, ale byla zřejmě po lobotomii, protože to i Steven Seagal dokáže vystřídat aspoň 2 výrazy v obličeji. Navíc byl problém v tom, že musela bejt předabovaná, takže originální zvuk občas chybí. Třeba si tam přiťukávaj skleničkama a neni slyšet žádný cinkání skla a podobně. Ostatní herci hrajou celkem obstojně, ale nikdo tam nemá nějakou zásadní roli. Jinak jsem si ještě stačil všimnout, že Josef Abrhám má nesymetricky chlupatý záda. Má chlupy jen na pravý straně a vlevo téměř nic. (02.12.2011)

Český předchůdce SOFIINY VOLBY upoutá výtečným zasazením do kontextu třetí republiky a vůbec svým civilním záběrem. Jakkoliv jsou tragédie plynových komor a etnocid hrůzné, jizvy a rány těch, kteří přežili, doživotně poznamenány, jsou ještě strašnější tím, že na první pohled nejsou vidět. Zdánlivě živí lidé jsou vnitřně křehcí, zranitelní, až překvapivě napadnutelní; tyto živé jizvy války musely být zvlášť patrné právě v prvních poválečných týdnech, měsících, letech. Konec války pro ně rozhodně nebyl idylou a drsnost veřejného i soukromého života té doby jejich ozdravování a návrat do běžného života neurychlovaly. Hledání citu, tepla, zázemí pro ně mohlo být i nadlidským úkolem. Čtveřice dívek, kombinace hereček i amatérek, se vzájemně dobře doplňuje a prorůstá. Je překvapivé, jak přesně byla ve filmu zachycena atmosféra útěků a emigrací před únorovým převratem. Jak literární předloha, tak režijní i scénáristické ztvárnění byly ve své době mimořádné a svou nevšednost vyzařují i po letech. (29.10.2010)