Babička

Tohle nehodnotím, jakože bych se na to podíval sám od sebe a pak to normálně hodnotil. My jsme se na to museli dívat do češtiny za úkol. Chci říct, že tohle není vůbec můj vkus a je to totálně mimo. Strašně nezajímavé jak banány ve slevě, opravdu. V hodině se učitelka zeptala, o čem to bylo a vyvolala nějakou holku. Kdybych měl říkat příběh já, tak bych asi jen řekl, že o je o tom, jak se žilo a o různých věcech, co se tam dějí. Nuda. Nevím, ani to nemá nějaké emoce a Božena Němcová tu vůbec není, což mě ohromně překvapilo, když tu knihu napsala ona a psala o babičce a o sobě v té době. Zklamalo mě to, i když jsem vlastně nic nečekal. Trapný dialogy. V těch se nejvíc vyznala ta bAbIčKa. Víc trapný, o ničem a nezajímavý to už nemohlo být. Ale myslím si, že kdyby měl takovejhle film 40%, tak by to bylo divný, proto má tolik. Čekal bych i, že druhá část se třeba posune o pár let a ne, že to vlastně je furt to samý. Zasmál jsem se tu a to jen u části, kde se ta pošahaná Viktorka šíleně smála. VYHDNOCENÍ: ALE TAK JSEM TO NĚJAK ZVLÁDL (24.05.2020)

Vykreslený krásny príbeh, nanešťastie vytrhnutý z reality. Krásne prostredie, zaujímavé postavy, veľa poučení, šťastie, radosť a láska všade naokolo, ale aj veľa nudy a hluchých miest. Je to jeden zo symbolov filmu zvaného "babička, kytička, písnička" alebo tiež by sa to dalo nazvať oddychovým filmom plným pasivity. Ktovie, čo naň v tej dobe hovoril Gustáv Husák. Film je síce plný pekných vecí, ale k utláčateľským režimom sa chová chladne, komunisti sa ho báť nemuseli, tak ako vo filme ešte skoro sympatizuje so žalárom národov s Rakúsko-Uhorskom, hovorí len v dobrom o panovníkoch, je to presladené. Kresťansky je to pekný film, prírodne, kultúrne, v medziľudských vzťahoch, lenže trvanie má prestrelené, dve hodiny by úplne stačili, navyše to nemá nejaký výrazný dej, je to len nažívanie si, to by aj ušlo, keby som to tak pri tomto filme cítil, zas úplne nadšený som nebol. (17.01.2013)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Babička Jarmily Kurandové jej prototypem babičky z pohádky, Viktorka, kterou jsem bývala fascinována, Barunka - budoucí Božena Němcová....moje oblíbené postavy. Babička není čtení pro děti, přestože to bývala povinná četba. A.Moskalyk "přeložil" tyto vzpomínky Boženy Němcové z dětství do filmové podoby a i když jsem film viděla už jako dítě, hloubku předlohy doceňuji až dnes. (24.03.2005)

Babičku jsem nikdy nečetl, to hned řeknu v úvodu. Nicméně filmová babička je asi téměř dokonalá babička, sen všech vnuků a vnuček a nejspíš i synů a dcer. První díl je vcelku lehce stravitelný. Tam se ještě děj hýbe, ten druhý díl je trochu víc o vzpomínkách a sentimentalitě stáři. Pořád ale pro oba díly platí, že jsou dostatečně dramatické a dojemné. Libuše Šafránková byla okouzlující. Rozhodně tuto verzi Babičky beru víc než tu první, přesto je pravdou, že se ani po shlédnutí filmu do knihy jen tak nepustím. Ale musí se panu Moskalykovi nechat, že vytvořil sympatické, krásné prostředí se skoro idylickou dobou. V jeho verzi to tak rozhodně na diváka působí, trefná hudba to jen podtrhuje. (08.02.2020)