Babička

Asi bych tento film za rodinný neoznačila protože děti by si to mohly špatně vyložit a být akorát z toho uplakané. Pro ty jsou veselejší typy filmů. Taky mě to na konci rozbrečelo když babička umřela. Ale snažila se dětem věnovat co nejvíce času a dávat jim moudré rady do života a odejít do nebe s rozloučením. A bylo alespoň pěkné, že se stihla dle svého přání rozloučit i se Šafránkovou. Snad budou v televizi dávat i tu starší verzi. Těším se na ni. (11.07.2018)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)

Jak už jsem psal v hodnocení filmu Babička z roku 1940: „Babička je jednou z nejpřeceňovanějších a nejvíc vnucovaných knih povinnou školní četbou. Proto jsem se dávno zasekl a nikdy si ji nepřečetl…  „ To stále dodržuji. Jen jsem se mrkl i na další filmovou adaptaci. Srovnání filmů se tak nabízí. Terezie Brzková pro mě navždy zůstane tu nejznámější filmovou babičkou, také pro další role babiček v jiných filmech a pohádkách. Jarmila Kurandová ve filmu z roku 1971 ovšem zahrála babičku rovněž skvěle a nelze jí nic vyčítal. Příběh je dostatečně známý a také není potřeba jej rozebírat. Vlastně se divím, zda je nutné se u téhle látky pouštět do nového zpracování. Hlavní změna je zejména to, že přibyla barva. :-) Z hlediska filmového zpracování byla pak viditelná snaha tvůrců druhou půlku umělecky ozvláštnit. Příběh se přestal odehrávat lineárně, dějová linka začala přeskakovat, současnost se střídala s minulostí a přibyly snové sekvence. Popravdě mi to moc nesedlo. Podobné experimenty se do žánru poklidného vesnického románu nehodí. (22.10.2022)

Nikdy nezapomenu na to jak pan Moskalyk dokázal onu naivní venkovskou selanku převést v působivé psychologické drama. Obzvlášť silné je prolínání snů s realitou a scény Petra Čepka a Libuše Geprtové. Přidaná hodnota oproti knize je až neskutečná. Libuše Šafránková nemohla ve světě filmu debutovat lépe. 80% (25.07.2007)

Nepřekonatelně nádherné a dojemné..... pane Moskalyku, opět skládám poklonu..... dokazuje velikost českého filmu a některých jeho nedílných persón..! Naprosto geniální hudba v pozadí dodává dramatu z dávných dob zámků a podzámčí celistvost dovršenou v mém případě slzami..:-) Tak krásnou Babičku by chtěl snad každý... scény loučení-odjezdu do Vídně či s včelkami... je to klenot. (12.09.2007)