Francúzska depeša Liberty, Kansas Evening Sun

Nikdy nepřestanu být fascinován, jakým způsobem Wes Anderson zpracovává silná témata jako láska, vášeň, sex, boj, smrt, rodina, přátelství... Jako by všechny tyto citlivé ingredience nechal naprosto originálně vypěstovat a poté je dokázal kvalitně uvařit. Zdá se, že nejspíš navždycky zůstal dítětem, které si umí brilantně hrát s vizuálem, barvami, hereckými výkony, s gradováním děje a s emocemi hlavních postav. Tady nelze takřka nic vytknout. „Hravosti není nikdy dost” = Tak bych ve stručnosti popsal Francouzskou Depeši. (24.11.2021)

Režisérský styl Wese Andersona mám ve velké oblibě. Jeho snímky jsou osobitě “divné”, nicméně právě skrze to z jeho filmů přímo tryská tvůrčí svoboda v mozaice výrazných postav a košatého příběhu. Nejinak je tomu i v jeho nejnovějším snímku The French Dispatch, který kombinuje několik po sobě jdoucích příběhů, které zastřešuje dekonstrukce mýtu svéhlavého šéfredaktora a derniéra jeho plátku. Režisér zde opět velmi umně pracuje s načrtnutými motivy, vyprávěním a postavami, takže se před Vámi na ploše čítající 108 minut rozprostře filmový zážitek, jaký dnes už (bohužel) opravdu nemá obdoby. A už právě jen díky tomuto atributu byste tomuto klenotu měli dát šanci. Vážně to stojí za to. Skvělá práce! „Self-reflection is a vice best conducted in private or not at all.” (06.03.2022)

Wes Anderson má svůj svět a v něm točí jeden film vedle druhého. To, že má neuvěřitelný přehled a podprahově do svých filmů sype nepřeberné množství informací, si zaslouží obrovský respekt. Jen mám pocit, že těm jeho filmům občas chybí, a to slovo jsem hodně dlouho hledal, zábavnost. Nápadů je zde kvanta, herců standardně kopa a všichni do jednoho jsou skvělí. Jenže námět, kde umře šéfredaktor časopisu a tak vydají poslední díl, ze kterého každou reportáž Wes zfilmuje do podoby tohoto filmu, je něco, co Vás (pro forma) uchvátí v prvních pěti minutách a po půl hodině už chcete konec. Možná těch nápadů je tak moc, že se to na první dobrou nedá zvládnout. Možná je to i kostrou příběhu, který není celistvý, ale rozptýlený do série malých, které baví čím dál tím méně. Těžko říct. U mě osobně ale jednoznačně stále zůstává Grandhotel Budapešť jako v rámci tohoto nespecifikovatelného žánru ten nejlepší, nejvtipnější, nejnápaditější, hudebně nejgeniálnější film režiséra. Prostě všechno to, co tomuto filmu bohužel chybí. (02.03.2022)

Povídková pocta "staré dobré Francii a reportážní žurnalistice", která začíná zdaleka nejlepší povídkou (myšlena ta Seydoux/Del Toro nikoli ta představovací) čili ty zbylé kvůli tomu poněkud nefér působí do počtu. Dalším zádrhelem je, že jsou "na jedno brdo". Vadí to hned dvojnásob, jelikož jsou "jakože od různých autorů, kdy každý má svůj zcela ojedinělý svébytný styl psaní". Což se dalo zúročit v to, že jedna každá by měla svůj jasný vizuální ksicht. Jenže všechny jsou slepenec stylů (různé žánry, filmová období, animace) čili je jedna od druhé nerozpoznatelná. Jinak je vše typicky andersonovské; osobitá poetika, vypiplaná kamera, práce s načančanou mizanscénou, herecké výkony na hraně karikatur, ale bez sklouzávání k pitvoření. Celkově je to tak moc do morku kostí film Wese Andersona, že s absolutní jistotou dopředu víte, zda se vám bude (ne)líbit. Jediná otázka tedy je, jak moc se vám bude (ne)líbit, jelikož je to tentokrát film Wese Andersona tak trochu na volnoběh. (27.12.2021)

Wesova pocta Francii, francouzské kultuře a historii, krásným časům papírové reportážní žurnalistiky i závanům nostalgie. Formálně jde o rozvíjení stále téhož, pro Andersenovu tvorbu už ikonické poetiky a manýrismu. Wes Anderson se evidentně dostal do zajímavé fáze vývoje své tvorby - zjevně si může dovolit obsadit v podstatě jakoukoliv hollywoodskou star té nejvyšší kategorie i do úplného štěku, takže jsou jeho poslední filmy skoro až takovým filmovým orlojem hollywoodským hvězd a hvězdiček, má ovšem také pocit, že do svého filmu musí semlít a dostat co nejvíc, maximum aluzí, odkazů, myšlenek, vtípků i vnitřní interaktivity...a já jako divák začínám mít pocit, že jsem jeho stylem a formou vyprávění zahlcen až přehlcen... PS: Nanejvýš originální je Wesova práce s aluzemi uvnitř filmu - tak třeba hned v povídce první přebírá námět podle skutečné události, kdy za brutální vraždu odsouzený malíř naváže intimní poměr se zaměstnankyní věznice, v níž si odpykává doživotní trest, a ta mu pomůže v útěku - což už brilantně zpracoval Ben Stiller coby režisér ve skvělém seriálu Útěk z vězení v Dannemoře - Wes nejenže cituje tento seriál, ale do role uvězněného malíře obsadil i totožného herce - Benicia Del Tora! (21.12.2021)