Konečně trhák!

Přiznaný návrat do minulosti, k prvním filmovým muzikálům, které se odehrávaly převážně v divadelním prostředí (ve stejné době jako ony měla premiéru stejnojmenná broadwayská předloha filmu). Film ale tradiční backstage schéma modernizuje zakomponováním prvků z pozdějších, plně integrovaných muzikálů a dovoluje hrdinům, aby si párkrát zatančili sami pro sebe. Množství obsažených klišé je částečně odůvodněno staromódní povahou zápletky, v níž je návrat k osvědčeným postupům, třebaže za přispění mladé krve, obhajován. Nevyčítal bych proto filmu nízký stupeň originality, přebírání populárních písní ze 30. let a kopírování vyprávěcích vzorců z hudebních komedií s Ginger a Fredem (sblížení skrze nevraživost) i z filmů o umělcích různých generací (cestou k úspěchu je sloučení tradice s inovací). Řekl bych, že onu archaičnost si uvědomoval jak Minnelli, nabízející divákům optimistickou, barevně rozjásanou protilátku na všechny realističtější poválečné filmy (což dobře ukazuje muzikální „přemalování“ konvencí hard-boiled detektivek v nejvelkolepějším tanečním čísle) i Astaire, na jehož přítomnosti je film víceméně založen a který s nečekaným nadhledem reflektuje svou vlastní pozici v šoubyznysu. Podobně jako celý film a podobně jako Judy Garland o rok později v podstatně sžíravějším Zrodila se hvězda. Konečně trhák! není tak sebereflexivní film jako Zpívání v dešti ani stejně vizuálně úchvatná podívaná jako Američan v Paříži, přesto požadavky na muzikál z produkce Arthura Freeda nejen naplňuje, ale minimálně parodickým číslem Girl Hunt, svědčícím o tom, jak brzy si v Hollywoodu začali uvědomovat některá žánrová klišé (třebaže úplně původní inspirací byly pro Roger Edense Spillaneho detektivky), jde daleko za žádaný standard. Tvůrci si na ploše nějakých dvanácti minut utahují z tajuplnosti a ostentativního fatalismu filmů noir i z drsného voice-overu vypravěče (I hit hard - And I hate hard) a díky sladěné choreografii akčních a tanečních scén to celé funguje jako muzikál i jako krimi. Dovolím si kacířsky tvrdit, že málokomu se kdy podařilo tak elegantně vystihnout esenci filmů noir. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Anderton (20.03.2016)

Trochu mě to zklamalo. Jednotlivé scény v šou Band Wagon mi připadají být nekompaktní a vzájemně nenavazující. V průběhu posledního "gangsterského" příběhu jsem měl také pocit, že toto se takto na jevišti předvést nedá. To k negativům. Pozitiva: Krásná Cyd Charisse (vždy, když je na scéně), dvě taneční scény s Astairem a Charisse (z toho druhá, "gangsterská" vyloženě úchvatná), skutečně pěkná trojčata, zajímavý vývoj vztahu mezi oběha hlavními představiteli. 75% (08.01.2010)

Muzikál, ktorý svojim posolstvom o potrebe "entertainovať" na javisku vytočí asi všetkých intelektuálov. Ale ide o to, že Astaire nič iné, ako skvele baviť nevedel, a keď sa má tváriť ako Faust, musí jeho snaha vychádzať ako gýč. Čiže lepšia skvelá zábava, ako falošná hra na umenie. Film je občas veľmi zábavný, pri čísle "Triplets" zase naopak dosť trápny, ale po tejto infantilnej vsuvke nasleduje dlhá pasáž paródie na film noir a to je jedna z najlepších tanečných a hudobných sekvencií v hollywoodskom muzikáli vôbec. Sú tu sympatické a pekné ženy, má to energiu a šlape to, je to pateticky americké (to je konštatovanie, či je to plus alebo mínus, keďže sa jedná o americký muzikál, je na divákovi) a Astaire je ako starší pán stále pred kamerou prirodzený. (08.12.2015)

V 50. letech se muzikálové filmy častěji točili. Najdeme tu energické komediální příspěvky od Nanette Fabrayové a Oscara Levanta, kteří vystupují v rolích alter ega scénáristů Betty Comdenové a Adolpha Greena. Škoda že trochu sráží zábavu větší nevyrovnanost poutavosti děje. [6/10] (MGM) (Technicolor /// Produkce: Arthur Freed /// Scénář: Betty Comden, Adolph Green /// Kamera: Harry Jackson /// Hudba: Arthur Schwartz (písně) /// Nominace na Oscara: Betty Comden, Adolph Green (scénář), Mary Ann Nyberg (kostýmy), Adolph Deutsch (hudba)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (15.04.2010)

Nepopsatelná genialita tanečních čísel, pár sebereflektivních vtípků, to vše zasazeno do banálního a nepříliš zajímavého rámce - jako u Astairových muzikálů tolikrát. Škoda, že spolu byli s Charisse už skoro o generaci od sebe - je nepochybně Astairovou nejlepší taneční partnerkou (vlastně nevím, kdy jindy jsem viděl, aby byla vedle Astaira dominantní jeho tanečnice, ale v mramorové dokonalosti Cyd našel konečně sobě rovnou), bohužel jeho věk už mu nedovoluje vyvádět jako o dvacet let dřív s Ginger - přesto kdykoliv, když začne hudba, absolutní radost a krása, filmový eskapismus v plné čistotě. Když hudba nehraje... dá se to... (02.11.2018)