Čas zrání

Jiráskoidní pohled do české historie. 1) Historizující (byť v tomto případě fiktivní) konflikt starého a nového myšlení byl oblíbeným a častým způsobem, jak se autoři vyjadřovali ke své době._____ 2) Herečtí bardi soudobí i budoucí si s rolemi poradili dobře. Tím více vyčnívalo křečovité herectví 26letého tehdy ještě štíhlého a hezkého Jiřího Hromady (Dobrovský). Není divu, že přešel na dabing. (01.11.2020)

Televizní inscenace Čas zrání žádným zráním opravdu není. Naopak dle mého názoru jde o výrazný zestup dramatické tvorby ČST, která byla počátkem 80. let (mj. díky scenáristu Hubačovi a režisérům Filipovi a Adamcovi) na vysoké úrovni, ale v půlce dekády opěovně začala upadat do šedivého (pod)průměru. Tady je podprůměrné snad úplně všechno od samotného uchopení námětu zpracovaného již několikrát (to nejlepší zpracování epizod z českého národního obrození v rámci seriálu F. L. Věk se v onu dobu ještě stále nacházelo v trezoru) přes rutinou režii bez jakéhokoliv nápadu až po výběr herců, kteří si tápajíc korzují po studiu a pronášejí u toho nezáživně patetické dialogy. *** U svých nejoblíbenějších herců se snažím postupně vidět pokud možno celou filmografii a proto mě potěšilo, že ČT3 za poslední měsíc vytáhla hned pět inscenací s Luďkem Munzarem, které se od doby vzniku snad vůbec znovu nevysílaly. Jenomže zjišťuji, že tyhle vykopávky představují nejednou značnou bídu, doposud (viděl jsem již Hliněný vozíček 1973, Růže z Bertramky 1991... a velmi brzy mne čeká Žofka z Janovic 1984) jsem ani jednomu z těchto snímků nedokázal dát víc než pouhé dvě hvězdičky. Obsah mě v tak vyčpělém podání upoutat nedokázal, o hercích nemluvě (tentokrát i Munzar ve své vedlejší roli zůstal nevýrazný a splynul s průměrem), jediným výrazným kladem pro mě zůstaly velmi pěkné hudební motivy Zdeňka Marata. 35% (22.09.2020)

Dramatická epizoda ze života Josefa Dobrovského, jak zní podtitul tohoto televizního filmu, bezpochyby vyniká fešným vizuálem i inovativní hudební partiturou z dílny Zdeňka Marata, jeho slabinou ale zůstává scénář, který je velmi nahodilý. Úvodní spor o evangelium sv. Marka, který Dobrovského pro jeho radikální postoj katapultoval mezi nenáviděné osobnosti církevního, společenského i vědeckého života v tehdejší Praze, je totiž využit jen jako zástěrka pro rozehrání vedlejších motivů – ať už je to linie kolem nešťastné dívky Kláry, která trpí pod přísnou kuratelou faráře Bochořáka, anebo žánrově poněkud neukotvený příběh zmučeného Jáchyma, člověka, který Dobrovského přitahuje svým osudem. V jisté rovině, odhlédnuto od obsahu, je ovšem Kavčiakova televizní inscenace kabinetní ukázkou mistrovského herectví – vedle ostřílených hráčů typu Jiřího Holého či Luďka Munzara nelze nevzpomenout na tehdy šestadvacetiletého Jiřího Hromadu, který se role Dobrovského zhostil s maximálním zaujetím a přesvědčivostí. (30.10.2020)

Vzpomínka na mládí herce Jiřího Hromady. Jinak bohužel nijak nadstandardní inscenace, historická látka ze života Josefa Dobrovského. (31.05.2023)