Where to Invade Next

Michael Moore mě zase jednou úspěšně dostal tím, jak se skvěle diví některým skutečnostem, které se nám zdají naprosto normální. Anebo minimálně v jiných zemích jsou celkem normální. I my můžeme koukat, co někde mají jako standard. Je hezké, jak Moore nekritizuje přímo, ale stejně je ta jeho kritika více než patrná. (17.10.2016)

Michael Moore změnil image a místo tlustého dědka teď vypadá jako tlustá bába, ale jinak se toho moc nezměnilo. Naštěstí je to mnohem zábavnější než "O kapitalismu s láskou", protože se zabývá nám mnohem bližšími evropskými zeměmi a všemi těmi sociálními vymoženostmi, které tu máme a v USA nemají, jako např. dlouhou dovolenou, zdravá jídla ve školních jídelnách, rovné příležitosti pro ženy, fešácké kriminály a vzdělání zdarma. Pro Evropany je to asi zábava, protože Moore to tu líčí jako ráj na zemi. Jak film působí na Američany by mě zajímalo. (28.04.2016)

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)

Že s někým sdílím ve velké míře společné názory neznamená, že si nemůžu myslet, že dotyčný je kokot. Celý koncept Moorovy cesty do Evropy, která je líčena jako rajská zahrada, kde řeky jsou z želé, hory z čokolády a mráčky ze šlehačky do které utekl z jakéhosi Mordoru na západě tlusťoch s americkou vlajkou lze ještě unést. Ačkoli jeho počáteční umytí rukou s tím, že bude záměrně ukazovat jen to dobré může fungovat pouze pokud vyloženě chcete, aby se vám film líbil, protože s tímto argumentem mohou operovat libovolné Televizní noviny. Hůře se snáší samotný proces, kdy polomobilní mastodont v buranské kšiltovce chodí od člověka k člověku a vede ho vágními, povrchními otázkami tam, kam jej potřebuje. Jakmile se dočká chtěné věty, neváhá jí dvakrát, třikrát zopakovat (což film prodlužuje minimálně o 15 minut), pokud se k tomu dotyčný přímo nemá, tak mu skáče do řeči tak dlouho, dokud to v zásadě neřekne za něj. Navíc se jedná o formálně nejodfláknutější dokument režiséra. Proslulé Moorovské montáže téměř chybějí a celé je to spíše jak video z dovolené, což se obávám, že tak nějak celá akce trochu byla. (27.04.2016)

"Celý svět má placenou mateřskou dovolenou, kromě dvou zemí, které jsou tak chudé, že si to nemohou dovolit. Papua Nová Guinea a USA." Já chci žít svůj americký sen, ale rozhodně ne v USA, nýbrž na své rodné hroudě. Česká republika je prostě skvělá. Před Moorovou invazí se totiž ubránila tím, že evidentně nemá nic, co by USA chtěly. Bůh žehnej našim politikům za to, že všechno nechali prozíravě rozkrást a tím zabránili našemu napadení. Mně se ten dokument ze začátku hrozně líbil, protože v Itálii, Francii i Finsku předvedl Moore nejúžasnější udivené grimasy. Bylo se totiž nad čím podivovat, ale jakmile jsem zjistil, že se mu líbí černý Němec, vychvaluje hotely pro vrahy a doporučuje do vedení všech bank ženy, tak jsem pocítil mírné zklamání. Taky zábavnost si najednou odskočila odpočinout do Tuniska a vrátila se až s tradičně trefným závěrečným poučením. (24.02.2017)